Článek
Kdyby žil Josef Lada teď, byly by Vánoce na jeho pohlednicích jistě pořád hezké, kouzelné a rovněž poetické.
Jen by nebyly bílé, ale hnědé, protože bláto je, jak známo, převážně hnědé, i když samozřejmě může existovat i bláto jiných barev, ovšem na Vánoce se topíme převážně v blátě hnědém od těch dob, co lidská činnost nemá žádný vliv na klimatické změny (jak je dokázáno na internetu).
Blátivé Vánoce, jaké teď míváme, snad lépe, podle všemožných expertů, vystihují skutečnou vánoční atmosféru, protože v Betlémě, když se tam narodil Ježíšek ve chlévě, žádný sníh pochopitelně nebyl, bylo tam maximálně bláto, a proto sněhobílé Vánoce nejsou podle Václava Klause ve skutečnosti pravými Vánocemi, ale Vánocemi falešnými.
Jenže já mám, protože jsem se narodil v minulém století, Vánoce přece jen spojené se sněhem a ne nynějším všudypřítomným blátem, do kterého se často na Štědrý večer propadáte až po pás. A tak není divu, že pro mě Tři oříšky pro Popelku znamenají cosi svatého a nedotknutelného (myslím samozřejmě českou verzi, ne tu s LGBT propagandou), něco, co je pro mne synonymem Vánoc, jejich symbolem stejně tako jako betlém či kapr…
Vraceli jsme se, já a pár mých známých, se kterými tradičně slavím tradiční Vánoce, z půlnoční mše zkratkou přes les, pole a louky. Ušetříme si tím každé Vánoce aspoň pět kilometrů cesty, kterou bychom museli jinak urazit v autě po sjízdné, protože chemickým posypem udržované silnici, a takových pět kilometrů cesty, kterou si tak ušetříme, protože jdeme pěšky přes les, pole a louky, není dnes jistě málo.
Jak tak jdeme a svítíme si na cestu mým smartphonem se třemi foťáky, uslyšíme zaržání koně. Uslyšíme ho někde docela blízko, jen pár metrů od nás, v takové mělké prohlubni, nebo spíš jen takovém ďolíčku, žádné rokli, nebo strži, ale skutečně jen ďolíčku, porostlém hodně řídkým lískovím.
Posvítím tím směrem a opravdu spatříme koně.
„Ale to je přece Jurášek!“ vykřiknu, protože kůň, na kterého teď svítím svým smartphonem, je skutečně Jurášek.
„Kde je Jurášek, tam musí být i Popelka!“ vykřikl kdosi vzadu a mobily všech se rozsvítily jako na povel.
Vytvořili jsme rojnici a začali hledat Popelku, kterou jsme opravdu našli v blátě asi deset metrů od Juráška.
Její plesové šaty byly celé zablácené, i tvář měla umazanou od bláta tak, že by v tu chvíli prince sotva okouzlila, kdyby ji takto zmazanou spatřil.
„Co tady, proboha, děláte? Uprostřed noci a v tom blátě?“ zvolal jsem, zatímco jiní pomáhali Popelce na nohy a další to točili na svoje mobily.
„Vyhodili mě z televize, že na mě letos nemají prachy, a tak mě nebudou vysílat. Sedla jsem proto na koně a jela jako šílená tichou vánoční nocí, jedno kam, jen pořád dál a dál, abych si vyčistila hlavu od toho smutku a frustrace, že letos nebudu v televizi. Pak Jurášek klopýtl a já spadla do bláta.
Ani jsem nevolala o pomoc, protože je mi už všechno jedno!“ svěřila se Popelka.
„Takový podraz jsem o Vánocích ještě nezažil a to mám pořád ještě v živé paměti, jak komunisti zvolili podvodem Havla prezidentem, bylo taky takhle někdy o Vánocích,“ odplivl jsem si do bláta, a nabídl Popelce své rámě, abych ji dovedl k Juráškovi, „na letošní Vánoce nebudu vzpomínat vůbec v dobrém.“
Co je to za Vánoce bez Popelky v televizi?
To jsou Vánoce, jako kdyby se žádný Kristus snad ani nenarodil?
Jak se máme o Vánocích radovat bez vašich třech oříšků!
Naštěstí se můžeme na vás podívat na youtube, ale stejně je to hnus, že vás nedali do televize! Pojďte s námi, nějaký bramborový salát, pangasius se u mě jistě ještě najde. A taky se musíte umejt a převlíct, to vánoční bláto je, u všech čertů, úplně všude!“
Vysadili jsme Popelku zpátky na Juráška a pokračovali, za zpěvu koled, v cestě domů.
Tam se Popelka osprchovala, a když vyšla z koupelny, podal jsem jí bikiny, které si u mě předminulé Vánoce zapomněla moje ex: „Tu máte, nejsou sice z oříšku, ale myslím, že vám budou slušet zrovna tak.“
Nemýlil jsem se, Popelka vypadala se svojí TOP postavičkou v bikinách skoro tak dobře jako spisovatelka Třeštíková, však jsem hned dal nějaké fotky na Instagram, protože ty bikiny byly opravdu hodně titěrné.
Člověku se při pohledu na ně dělalo až mdlo, a mdlo se mu dělalo i při pomyšlení, že to šmrncovní Popelčino tělíčko má říkat pane nějakému frackovitému princi, který ze všeho nejraději jezdí na čtyřkolce po lese se svými kamarádíčky a žena mu zatím pláče doma v komoře…
