Článek
Nerozumím tomu a vůbec to nechápu.
Narodil jsem se 16.11. 1989 přibližně v 16 hodin 53 minut a 11 sekund, z čehož vyplývá, že jsem v normalizačním Československu prožil, když budeme hodně velkorysí, pouze jeden jediný den. A přesto se pro mne některé tváře normalizačního popu staly nezapomenutelnými, ačkoliv jsem je sotva, vzhledem ke svému stáří, respektive mládí mohl plnohodnotně vnímat (úplně první, co si z televize pamatuji, je Havlův novoroční projev z 1.1. 1992, na který jsem se díval škvírou ve dveřích).
Střihem se teď přeneseme do roku 2011, konkrétně do dne 05.06., (i dnes je 05.06. ovšem 2025).
Sedím na policejní stanici a musím přiznat, že policisté, se kterými rozmlouvám, jsou velmi příjemní a komunikativní. Bavíme se o všem možném, včetně mých zálib (cyklistika, plavání, ruská literatura). Není to žádná hra na zlého a hodného (tzn. ne tak zlého) policajta, jak ji praktikovali příslušníci Státní bezpečnosti během normalizace, jak vám to potvrdí každý pamětník.
Konverzujeme, bavíme a najednou přede mne položí policisté fotografii nějakého muže.
„Znáte ho?“ ptají se mne.
„Neznám, nikdy jsem ho neviděl, vůbec nevím, kdo by to mohl být,“ chci říct, protože jsem toho muže opravdu nikdy neviděl a vůbec ho neznám.
Ale neřeknu to, protože místo toho, zcela automaticky a nepochybně podvědomě vyhrknu: „Petr Kotvald!“
Policisté se usmějí a pokládají vedle této fotografie další fotografii, na které je opět nějaký muž.
„A tento se jmenuje jak?“ chtějí vědět.
A opět se opakuje totéž, co v případě první fotografie.
Tohoto muže jsem nikdy neviděl, neznám ho a přesto, zase zcela podvědomě, vyhrknu: „Standa Hložek!“
„Děkujeme vám, moc jste nám pomohl,“ poděkují mi policisté a naprosto slušně mi naznačují, že náš rozhovor je u konce, že můžu opustit prostory policejní stanice, dokonce ani nic nepodepisuji, ostatně není ani co, žádný protokol se při našem rozhovoru nezapisoval.
Nedá mi to, samozřejmě, a obratem si zjišťuji všechny dostupné informace o těchto mužích (a nezapomínejme, že umělá inteligence byla tehdy, alespoň oficiálně, v naprostých plenkách). A to co, zjišťuji, mi pochopitelně vyráží dech.
Tito dva muži byli nezapomenutelnými tvářemi normalizačního popu!
Tvářemi natolik výraznými, že jsem si na ně vzpomněl i já, který jsem normalizaci de facto nikdy nezažil a normalizační pop nikdy nepoznal.
Jinak si tuto záhadu vysvětlit nedokážu, nakolik je ovšem toto vysvětlení zcela racionální a jsou chvíle, kdy se mi zdá, kdy mám neodbytný pocit, že toto vysvětlení moc racionální není…
