Článek
Už jako chlapec chtěl Petr Macinka zatančit takový verbuňk, jaký ještě nikdo nikdy neviděl.
„Šak uvidíte, ještě se budete divit!“ říkal si pokaždé, když se zvedal ze země, na kterou ho povalili silnější chlapci, „zatančím ve Strážnici takový verbuňk, až vám polezou oči z důlků!“
Šla léta, šly roky. Z chlapce se stal muž, docela dospělý, ale Petr Macinka na to, co si kdysi umínil, nezapomněl. Čekal jen na vhodnou chvíli, aby mohl zatančit verbuňk, jaký ještě nikdo neviděl, jak si umiňoval tehdy, když dostal nakládačku od silnějších chlapců, do jejichž přízně se marně snažil vetřít drobnými úsluhami.
A ta chvíle, na kterou tak dlouho a trpělivě čekal, konečně přišla, když se stal ministrem zahraničí a místopředsedou vlády navzdory všem těm méněcenným lidem, kterými pohrdal stejně tak, jako jím kdysi pohrdali silnější chlapci.
„A teď uvidíte! Teď se budete všichni divit, takový tanec jste ještě neviděli!“ zašklebil se Petr Macinka, jak měl ve zvyku, a vyrazil do Strážnice.
Jenže zapomněl vzít sebou hranatou legendu Filipa Turka a to ho ve Strážnici lidi vypískali, ještě předtím, než vůbec začal tančit.
„My chceme Turka! My chceme Turka!“ skandovali návštěvníci folklórního festivalu, dávajíce najevo, koho si přejí vidět na pódiu.
„Ještě uvidíte, ještě se budete divit! Ukážu vám ještě takový tanec, až vám polezou z očí důlků!“ šklebil se Petr Macinka jako tenkrát, když se zvedal ze země, na kterou ho povalili silnější chlapci.
Ale to, že Petr Macinka nevzal do Strážnice Turka, to byla opravdu veliká chyba, Turek by každému, kdo na Petra Macinku pískal, poslal obálku s lesklou a na omak příjemně hladkou nábojnicí…
