Článek
Mým domovem jsou nekonečné širé pláně, můžete je klidně nazývat stepi, jestli chcete, jestli je vám to milejší.
A nic na tom nemění ani ten nepopiratelný fakt, že valnou část svého života trávím ve stájovém boxu, který je menší než mnohý, čerstvě za několik miliónů prodaný 1+kk. Tento fakt beru jen jako přechodné provizorium, jako nutnost, které je třeba se na chvíli podvolit, podvolit se do toho okamžiku, než na mě hodí sedlo a vyvedou mě z tohoto boxu ven, protože jsem kůň.
A říkám vám, že není na světě šťastnějšího živého tvora, než jsem já, když mi dají sedlo, protože to znamená, že mě vyvedou ven a já se zase rozběhnu, jak si to po mně žádá moje koňská přirozenost, ano, ani lidé, kteří sedí v autě a jedou dvě stě kilometrů v hodině, nejsou šťastnější než já, kůň!
I dnes mě osedlali a vyvedli den.
Člověk, který se mne měl vyšvihnout, mě hladil po nozdrách a těšil mě: „Neboj se, nic to není! Ale jestli máš strach, jestli se bojíš, tak nepojedeme, protože ke koňským závodům patří i smrt!“
Ale já se nebál, protože smrt k životu patří, mí předci, kteří byli kořistí pro predátory, by o tom mohli dlouze vyprávět.
Člověk se na mě podíval a já jsem radostně zaržál.
„Tak dobře, pojedeme!“ usmál se a opravdu si na mne sedl, aby mne dovedl mezi další koně, kteří se stejně jako já, nemohli dočkat, až se rozeběhnou.
A když jsme se rozeběhli, všichni hezky jedním směrem, shluknuti do stáda, děkoval jsem Bohu za to, že mne stvořil jako koně. Do cesty se nám stavěly překážky, které jsem hravě překonával, až jsme se dostali k překážce a ta vypadala obzvláště mohutně.
Můj jezdec mne pobídl, abych ji přeskočil, ale nemusel to vůbec dělat, nejsem z těch, které by zastavila nějaká překážka, byť sebemohutnější!
Odrazil jsem a letěl vzduchem několik nekonečných sekund, byla to oslava mého koňského života, jeho smyslu.
Ale těsně před dopadem se mi kolem hlavy mihl pták, myslím, že to byl docela obyčejný vrabec, jeden z těch, kteří se potulují i kolem stájí, aby vyzobávali oves. Trochu mne to rozhodilo a při dopadu jsem škobrtl předními nohami, div jsem nespadl na zem.
Ustál jsem to, ale člověk, který na mne seděl, ze mne spadl, přeletěv mi přes hlavu. Spadl a už nevstal, ležel nehybně na zemi, oči upřené k nebi, které se nade mnou i nad ním lhostejně klenulo. Zastavil jsem se a ohlédl se po něm. Ale protože nevstával, rozběhl jsem se, abych dohnal ostatní koně, kteří běželi dál, na nic jiného jsem nemyslel než jen na to, abych se k nim mohl připojit a cválat s nimi.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak k člověku ležícímu na zemi přibíhají nějací jiní lidé. Ale co s ním bylo dál, mne už nemuselo zajímat, protože mým domovem jsou nekonečné širé pláně, můžete je klidně nazývat stepi…
zdroj: seznam. cz Velká pardubická je jako Nagano, říká Svačina
