Článek
Na Karlose Vémolu jsem se nikdy nedíval, když v kleci rozdával své uspávací pumelice na všechny strany, protože se mně při pohledu na krev chce nezadržitelně spát.
Nedávalo mi žádný smysl kupovat si vstupenku na Oktagon, když bych při prvním Vémolově povedeném kopu, či levém háku hned usnul, protože bych viděl krev, i když Vémolovým živlem byl samozřejmě boj na život a na smrt na zemi, kam se snažil strhnout svého soupeře zrovna tak, jako to dělávají medvědi s nezkušenými jalovicemi.
Ale na Lele Vémolové jsem mohl vždy oči nechat. Mám rád obří rty i gigantická prsa, jež jsou ovšem jen doplňkem pro nádhernou ženskou bytost, kterou jsem vždy v Lele Vémolové spatřoval a to i přesto, že nejsem žádný gladiátor jako Karlos Vémola, ba právě naopak.
Proto se mi sevřelo srdce hrůzou, když mi dnes, právě na Vánoce, kdosi suše oznámil: „Vémola je v base, chápeš to? Ratha pustili a Vémolu zavřeli!“
„Bože všemohoucí, který nás miluješ, co si počne Lela sama na Vánoce s takovým zvěřincem!?“ ztuhl jsem nepopsatelným děsem, od kterého mi zbělaly dobré tři čtvrtiny mých bujných vlasů (jsem brunet stejně jako Karel Gott).
Ale mohutným vzepětím své vůle jsem se z tohoto stavu, jenž v mnohém připomínal stav, v němž se během svého pobytu v kleci ocitl nejeden soupeř Karlose Vémoly, obdivuhodně vyhrabal.
„Kam běžíš, človeče? Zbláznil ses!“ slyšel jsem, jak za mnou volá ten člověk, který mi oznámil, že neporazitelný Karlos Vémola je v base.
Běžel jsem, ale nezbláznil se. Nezbláznil se, protože jsem běžel k Lele Vémolové, abych jí pomohl v této tak tíživé životní situaci.
„Můžu vám nějak pomoct? Třeba naštípat dříví, nebo nakrmit všechny ty potvory?“ vyhrkl jsem na ni, když mi, celá uplakaná otevřela, slzy se na jejich rtech třpytily jako betlémská hvězda.
„To byste byl hodný,“ stačil mi ještě říct Lela, než se zase rozplakala, manžel v base, to fakt není prdel.
Naštípal jsem dříví, zatopil v kachlových kamnech, nanosil vodu ze studny, nakrmil všechny ty potvory včetně bílých tygrů, kteří se na mě nedůvěřivě dívali jako na každého cizího člověka.
„A je to, paní Lelo!“ řekl jsem, když bylo všechno hotovo. „Můžu přijít zítra zas, abych vám tady se vším pomohl?“
„Přijďte, sama to tady nedám,“ poprosila mě Lela a mně se v tu chvíli zdály její rty a její prsy ještě mnohem větší než obvykle.
Byl to jen optický klam, nebo mě zrak neklamal?
Snad se mi v příštích dnech podaří tuto záhadu zcela uspokojivě vyřešit…
