Heinrich Kramer se svým Kladivem na čarodějnice změnil dějiny strachu

Jedna kniha dokázala změnit způsob, jakým Evropa nahlížela na strach, vinu a nepřítele ukrytého mezi obyčejnými lidmi. Kladivo na čarodějnice se stalo symbolem fanatismu, inkvizice a nespravedlivých procesů, které připravily o život tisíce žen i mužů. Za jejím vznikem stál dominikánský mnich.

Heinrich Kramer, známý také pod latinizovaným jménem Henricus Institoris, se narodil kolem roku 1430 v alsaském městě Schlettstadt, dnešním Sélestatu ve Francii. Už v mladém věku vstoupil do dominikánského řádu, který měl ve středověké Evropě významnou úlohu při vzdělávání, teologických sporech i činnosti inkvizice.

Kramer rychle postupoval v církevní hierarchii. Ještě jako mladý muž se stal převorem dominikánského kláštera ve svém rodném městě a později byl jmenován inkvizitorem pro rozsáhlá území zahrnující Tyrolsko, Salcbursko, Čechy a Moravu.

Jeho pověst byla založena především na neúnavné aktivitě, výřečnosti při kázáních a schopnosti přesvědčovat posluchače. V Římě získal podporu a stal se blízkým spolupracovníkem salcburského arcibiskupa. Kramer však nebyl pouze lovcem čarodějnic. Aktivně vystupoval také proti různým náboženským proudům, které považoval za herezi, například proti valdenským, husitům nebo později Jednotě bratrské.

Právě posedlost hledáním nepřátel víry se měla stát hlavním rysem jeho kariéry.

Ve druhé polovině 15. století nebylo pronásledování čarodějnictví ještě tak rozšířené, jak si dnes často představujeme. Víra v magii samozřejmě existovala, ale evropská církev se mnohem více soustředila na boj s herezí a náboženskými odchylkami.

Situace se začala měnit v období, kdy Kramer získal podporu papežské buly Summis desiderantes affectibus, kterou vydal papež Inocenc VIII. v roce 1484. Dokument uznával existenci čarodějnic a čarodějů a umožňoval inkvizitorům vyšetřovat případy údajného čarodějnictví. Bula měla mimo jiné posílit Kramerovu pozici, protože v některých oblastech Německa nebyla jeho pravomoc jako inkvizitora přijímána. Pro něj představovala potvrzení, že má právo zasahovat proti lidem podezřelým ze spojení s ďáblem.

Právě tehdy začala vznikat kniha, která měla jeho jméno navždy spojit s dějinami strachu – Malleus Maleficarum, známá jako Kladivo na čarodějnice. Dílo bylo poprvé vydáno roku 1487 a jeho cílem bylo vytvořit rozsáhlý manuál pro odhalování, vyšetřování a trestání údajného čarodějnictví. Kniha popisovala domnělé projevy magie, způsoby výslechu i právní postupy proti obviněným.

Z dnešního pohledu jde o jeden z nejvýznamnějších dokumentů dějin náboženského fanatismu. Kniha pomohla vytvořit obraz čarodějnice jako organizovaného nepřítele společnosti, který spolupracuje s ďáblem a ohrožuje křesťanský svět.

Ještě před vznikem Kladiva na čarodějnice však Kramer utrpěl jednu ze svých největších porážek. Roku 1485 přijel do Innsbrucku jako vedoucí inkviziční komise s cílem „přivést čarodějnice před spravedlnost“.

Jednou z hlavních obviněných se stala Helena Scheuberin, manželka bohatého měšťana Sebastiana. Nebyla typem poslušné oběti, kterou Kramer očekával. Byla známá jako sebevědomá žena, která se nebála otevřeně vyjadřovat svůj názor. Podle dobových záznamů měla Kramera veřejně urazit a kritizovat jeho chování. Vadilo mu také, že nenavštěvovala jeho kázání a odrazovala od nich ostatní obyvatele města.

Během procesu se Kramer výrazně zaměřil na její sexualitu a osobní život. Právě tento přístup však vyvolal odpor biskupa Georga Golsera z Brixenu. Ten začal pochybovat o zákonnosti celého procesu a vytýkal Kramerovi, že překračuje své pravomoci.

Po dlouhých sporech nakonec biskup nařídil Kramerovi opustit diecézi. Procesy v Innsbrucku byly zastaveny a inkvizitor musel odejít. Tato zkušenost se stala jedním z impulzů pro vznik Kladiva na čarodějnice. Kramer chtěl svou autoritu obnovit a vytvořit dílo, které by podpořilo jeho názory.

Ačkoli je dnes Malleus Maleficarum často vnímáno jako oficiální příručka inkvizice, skutečnost byla mnohem komplikovanější. Kramer se snažil získat podporu předních teologů kolínské univerzity, ale neuspěl. Univerzitní učenci označili některé části knihy za problematické, kritizovali navrhované postupy jako neetické a právně pochybné a upozorňovali, že některé Kramerovy představy neodpovídají katolické nauce.

Přesto kniha vyšla a díky rozvoji knihtisku se rychle šířila Evropou. Stala se dobovým bestsellerem a postupně získávala vliv zejména mezi světskými soudy a úředníky, kteří hledali návod, jak postupovat v případech údajného čarodějnictví.

Ironií dějin je, že autor knihy, která později získala pověst symbolu pronásledování čarodějnic, neměl během svého života takovou moc, jakou mu pozdější generace přisoudily.

Kramer sám tvrdil, že během své kariéry přispěl k odsouzení přibližně dvou stovek údajných čarodějnic. Největší „úspěch“ zaznamenal například v kostnické diecézi, kde mělo být popraveno téměř padesát lidí obviněných z čarodějnictví. Jeho metody však vyvolávaly kontroverze už v jeho době. Kritici mu vyčítali posedlost démonologií, přehnanou tvrdost a ochotu vidět za běžnými konflikty působení ďábla.

Kramer nebyl jen mužem, který pronásledoval čarodějnice. Byl produktem doby, kdy lidé hledali vysvětlení nemocí, přírodních katastrof nebo společenských problémů v nadpřirozených silách.

Současně však jeho dílo pomohlo vytvořit nebezpečný mechanismus, ve kterém stačilo podezření, pomluva nebo osobní spor k tomu, aby se člověk stal nepřítelem společnosti.

Jedna z nejzajímavějších kapitol Kramerova života se odehrála v českých zemích. Roku 1500 jej papež Alexandr VI. vyslal na Moravu, aby bojoval proti rostoucímu vlivu Jednoty bratrské a dalších náboženských proudů. Kramer přijel do Prahy, později zamířil do Olomouce, kde našel podporu části katolické šlechty.

Očekával, že bude moci postupovat stejně jako v německých zemích, tedy pomocí tvrdých výslechů, obvinění a inkvizičních metod. Narazil však na zcela odlišné prostředí. Po husitských válkách existovalo v českých zemích neobvyklé náboženské soužití. Katolíci, utrakvisté i další proudy spolu vedly především intelektuální spory a disputace. Argumenty měly větší význam než násilí.

Kramer se proto ocitl v prostředí, které nechápal. Při veřejných debatách s členy Jednoty bratrské zjistil, že jeho protivníci jsou vzdělaní a schopní teologové. Očekávané snadné vítězství se nekonalo. Jeho argumenty nezískaly větší podporu a dokonce se stal terčem posměchu některých vzdělanců i řeholníků. Olomoucký humanista Augustin Kasenbrot kritizoval jeho zastaralý scholastický styl a františkáni jej označovali za člověka posedlého vlastní důležitostí.

Po neúspěchu v Olomouci odešel Kramer do Kroměříže, kde strávil poslední roky života. Zemřel roku 1505. Jeho odkaz však přežil staletí. Malleus Maleficarum se stalo jedním z nejznámějších symbolů honů na čarodějnice, přestože skutečné masové procesy přišly především až v pozdějších staletích.

Kniha sama nebyla jediným důvodem tragédií, které postihly tisíce lidí. Čarodějnické procesy vznikaly kombinací strachu, náboženského extremismu, politických zájmů a touhy najít viníka v době krizí.

Příběh Heinricha Kramera není pouze příběhem jednoho fanatického inkvizitora. Je také připomínkou toho, jak snadno může společnost podlehnout hledání nepřítele.

Čarodějnické procesy nebyly jen otázkou minulosti. Mechanismus, kdy se strach mění v nenávist a kdy společnost hledá obětního beránka za své problémy, se v různých podobách opakuje dodnes. Kladivo na čarodějnice proto zůstává jedním z nejdůležitějších historických dokumentů, protože odhaluje nebezpečí lidské touhy najít viníka za každou cenu.

Zdroj: wikipedia.org, studie Research Gate, kramerius.lib.cas.cz