Kmen Bajau patří mezi poslední mořské nomádů, jejichž tělo přizpůsobilo životu pod hladinou

Pro většinu lidí je moře symbolem dovolené, dobrodružství nebo romantiky. Pro Bajau je ale vším. Je zdrojem potravy, dopravní cestou, školou, místem narození i prostorem, kde tráví téměř celý svůj život. Zatímco ostatní civilizace budovaly města, silnice a hranice, oni vytvořili kulturu, která se po staletí obešla bez pevniny.

Když se člověk poprvé přiblíží k některé z jejich osad u pobřeží Bornea nebo indonéského Sulawesi, připadá si téměř jako v jiném světě. Nad tyrkysovou lagunou stojí jednoduché dřevěné domky na vysokých kůlech propojené úzkými lávkami. Kolem nich se pohupují štíhlé rybářské lodě, zatímco pod podlahami domů proplouvají hejna tropických ryb. Všude je slyšet šplouchání vody, dětský smích a zvuk dřeva narážejícího o lodě. Automobily, asfaltové silnice nebo ruch měst zde nahrazuje pravidelný rytmus přílivu a odlivu.

Bajau patří mezi nejstarší námořní komunity jihovýchodní Asie. Jejich historie sahá více než tisíc let do minulosti, kdy se jejich předkové začali pohybovat mezi ostrovy dnešních Filipín, Malajsie, Bruneje a Indonésie. Dodnes není zcela jasné, odkud přesně pocházejí. Nejčastěji se uvádí souostroví Sulu na jihu Filipín, odkud se postupně rozšířili do rozsáhlých vod Suluského a Celebeského moře.

Na rozdíl od většiny etnických skupin však nikdy nevytvářeli pevně ohraničené státy ani města. Jejich územím bylo moře. Putovali za rybami, příznivými větry i obchodními příležitostmi a během staletí si vytvořili jedinečnou síť komunit rozprostřených napříč tisíci kilometrů pobřeží.

Dodnes žijí především ve východní Malajsii, na ostrově Borneo, v indonéských provinciích Sulawesi, Maluku nebo Raja Ampat a také na jihu Filipín. Přestože je spojuje společná historie, jednotlivé skupiny se liší jazykem, zvyky i mírou kontaktu s okolním světem. Lingvisté rozlišují více než deset jazykových variant, které vznikly právě díky jejich dlouhodobému pohybu mezi různými oblastmi.

Po staletí byly jejich domovem lodě známé jako lepa-lepa nebo lansa. Na první pohled působí skromně, ale ve skutečnosti představují mistrovské dílo tradičního stavitelství.

Na několika metrech čtverečních se odehrával celý lidský život. Spalo se zde, vařilo, rodily se děti i opravovaly rybářské sítě. Každý centimetr měl svůj účel. Zatímco pod lodí se odehrával každodenní lov, na její palubě probíhal rodinný život.

Mnozí Bajau dodnes dokážou postavit novou rybářskou loď během jediného týdne. Nepotřebují stavební plány ani technické výkresy. Konstrukce se předává z generace na generaci zpaměti. Každý spoj, každý ohyb dřeva i vyvážení trupu vznikají na základě zkušeností předků.

Některé rodiny dnes žijí v domech postavených na kůlech nad mělkými lagunami. Ani zde však neztrácejí kontakt s oceánem. Voda proudí přímo pod jejich podlahou a loď zůstává stejně důležitou součástí života jako dům samotný.

Jedním z nejpozoruhodnějších obrazů života Bajau jsou jejich děti. Už batolata tráví většinu dne na dřevěných molech nebo ve vodě. Strach z moře zde prakticky neexistuje. Oceán je jejich přirozeným prostředím od prvních měsíců života.

Malé děti se učí plavat instinktivně. Ještě než zvládnou jistou chůzi po vratkých lávkách, dokážou se pohybovat ve vodě s překvapivou lehkostí. Rodiče je od útlého věku seznamují s rytmem přílivu, bezpečností na moři i základy lovu.

Přibližně kolem šesti let už mnohé děti doprovázejí rodiče při rybolovu. O několik let později se samy potápějí za mušlemi, mořskými okurkami nebo rybami. Nejde o sport ani atrakci pro turisty. Je to běžná součást jejich každodenního života.

Zatímco děti ve městech poznávají svět prostřednictvím obrazovek, děti Bajau získávají zkušenosti přímým kontaktem s přírodou. Učí se číst počasí podle oblohy, rozpoznávat změny mořských proudů i chování jednotlivých druhů ryb.

V tradičních komunitách Bajau neexistovala po staletí klasická škola. Všechny znalosti se předávaly pozorováním a praxí. Starší generace učila mladší stavět lodě, opravovat sítě, orientovat se podle hvězd nebo bezpečně lovit v korálových útesech.

Důležitou roli hrálo také vyprávění příběhů. Legendy o mořských duchách, předcích nebo nebezpečných bouřích nebyly pouhou zábavou, ale způsobem, jak dětem předat zkušenosti získané během stovek let života na oceánu.

Tento systém vzdělávání vytvářel mimořádně silné propojení mezi jednotlivými generacemi. Každé dítě vyrůstalo obklopené prarodiči, rodiči i dalšími členy komunity, kteří společně sdíleli odpovědnost za jeho výchovu.

Jednou z největších předností Bajau byla jejich schopnost orientace na moři. Dlouho před vznikem GPS, kompasů nebo moderních map dokázali překonávat rozsáhlé oblasti oceánu pouze s pomocí přírody.

Směr plavby určovali podle hvězd, postavení Slunce, síly větru nebo charakteru vln. Zkušený rybář poznal blízkost pevniny podle letu ptáků, změny barvy vody nebo pohybu mořských proudů. Dokázal odhadnout příchod bouře ještě dlouho předtím, než se na obzoru objevily první mraky.

Stejně dobře rozuměli i podmořskému světu. Přesně věděli, kde se během různých ročních období zdržují hejna ryb, kdy přichází období rozmnožování nebo které korálové útesy jsou nejbohatší na mořské plody. Tyto znalosti vznikaly po staletí pečlivým pozorováním přírody a představují jednu z nejcennějších forem tradiční ekologické moudrosti.

Na moři není prostor pro individualismus. Přežití vždy záviselo na vzájemné pomoci. Rodiny si společně opravovaly lodě, sdílely úlovky i zkušenosti. Pokud se některému rybáři nedařilo, ostatní mu často část svého úlovku darovali. Podobná solidarita byla nezbytná zejména během období bouří nebo neúspěšných rybářských sezon.

Silné komunitní vazby jsou patrné dodnes. Přestože moderní svět proniká i do těchto oblastí, Bajau si stále uchovávají mimořádně úzké rodinné vztahy a vědomí, že přežití celé komunity závisí na spolupráci více než na soutěžení.

Zatímco většina lidí se při představě hlubokého ponoru neobejde bez kyslíkové láhve, neoprenu a moderní výbavy, příslušníci kmene Bajau se pod hladinu vydávají pouze s dřevěnými brýlemi, harpunou a vlastními plícemi. To, co dnes svět obdivuje jako extrémní sport známý pod názvem freediving, je pro ně běžnou součástí každého dne.

Lov začíná často už krátce po rozednění. Rybář se postaví na úzkou loďku, v rukou drží jednoduchou harpunu nebo síť a několik minut pozoruje hladinu. Pak se zhluboka nadechne a jediným pohybem zmizí pod vodou. Pod hladinou se pohybuje s naprostou lehkostí, jako by do tohoto prostředí patřil odjakživa.

Není výjimkou, že zkušený lovec sestoupí do hloubky několika metrů a několik minut zde hledá ryby, chobotnice, humry nebo mořské okurky. Někteří jedinci se dokážou ponořit ještě hlouběji. Tyto výkony přitom nepředstavují rekordní pokusy, ale každodenní způsob získávání potravy.

Antropologové odhadují, že tradiční Bajau tráví pod vodou až šedesát procent svého času. Během jediného dne se mohou ponořit nespočetněkrát. Právě díky této neuvěřitelné rutině získali pověst nejlepších přirozených potápěčů světa.

Ještě před několika desetiletími se vědci domnívali, že mimořádné schopnosti Bajau jsou výsledkem celoživotního tréninku. Moderní genetický výzkum ale ukázal, že realita je mnohem zajímavější.

V roce 2018 publikoval mezinárodní tým vědců studii v prestižním časopise Cell, která se okamžitě stala jedním z nejvýznamnějších výzkumů lidské evoluce posledních let. Výsledky naznačily, že se organismus Bajau během staletí skutečně biologicky přizpůsobil životu pod hladinou.

Největší pozornost vzbudila slezina. Tento orgán bývá často opomíjený, přesto hraje zásadní roli při zadržování dechu. Funguje jako zásobárna červených krvinek bohatých na kyslík. Ve chvíli, kdy člověk přestane dýchat, se slezina stáhne a uvolní další okysličené krvinky do krevního oběhu. Organismus tak získá cenné sekundy navíc.

Výzkumníci zjistili, že příslušníci kmene Bajau mají slezinu v průměru až o polovinu větší než sousední populace žijící na pevnině. Taková anatomická odlišnost není důsledkem tréninku, ale dlouhodobého působení přirozeného výběru. Lidé, kteří byli schopni vydržet pod vodou déle, měli větší šanci zajistit potravu pro rodinu a předat své genetické předpoklady dalším generacím.

Pro biology představuje Bajau jeden z nejlepších důkazů toho, že evoluce člověka pokračuje i v současnosti.

Větší slezina však není jedinou zvláštností. Při ponoru se u Bajau výrazněji aktivuje takzvaný potápěčský reflex. Srdeční tep se zpomalí, organismus omezuje přívod krve do méně důležitých částí těla a soustředí kyslík především do mozku a srdce. Díky tomu vydrží pod hladinou mnohem déle, aniž by jejich tělo trpělo nedostatkem kyslíku.

Zkušený potápěč navíc dokáže dokonale hospodařit s energií. Jeho pohyby jsou pomalé, plynulé a naprosto přesné. Každé zbytečné máchnutí rukou by znamenalo vyšší spotřebu kyslíku. Tato schopnost nevzniká během několika měsíců tréninku. Formuje se od útlého dětství, kdy děti tráví ve vodě prakticky každý den.

Při návštěvě komunit Bajau bývá jedním z nejsilnějších zážitků pohled na děti.

Zatímco turisté se opatrně brodí mělkou lagunou, místní děti skáčou z mol, potápějí se mezi korály a s úsměvem mizí pod hladinou na desítky sekund. Voda je pro ně stejně přirozeným prostředím jako pro většinu lidí pevná zem.

Už kolem šesti let se učí lovit drobné ryby nebo sbírat mušle. O několik let později se vydávají s rodiči na delší výpravy a postupně přebírají znalosti, které se v rodinách předávají po celé generace. Právě tato každodenní zkušenost vytváří mimořádné propojení člověka s oceánem.

Z pohledu moderní společnosti je občanství samozřejmostí. Rodný list, občanský průkaz nebo cestovní pas jsou dokumenty, nad nimiž většina lidí nikdy nepřemýšlí. Pro tisíce příslušníků kmene Bajau ale představují nedosažitelný luxus.

Po staletí totiž Bajau nepotřebovali hranice ani státní příslušnost. Jejich svět tvořily vody Suluského a Celebeského moře, kde se pohybovali mezi ostrovy bez ohledu na to, komu právě území formálně patřilo. Situace se zásadně změnila až během koloniální éry, kdy evropské mocnosti začaly vymezovat námořní hranice. Pozdější vznik moderních států, Filipín, Malajsie a Indonésie, rozdělil tradiční migrační trasy komunity, která nikdy nežila podle politických map.

Mnoho rodin se tak ocitlo v právním vakuu. Někteří Bajau pocházející z Filipín se usadili na východním pobřeží Bornea, ale nezískali malajsijské občanství. Jiní se po desetiletí pohybovali mezi několika státy a nikdy nebyli úředně zaregistrováni. Výsledkem je, že část komunity dodnes nemá platné doklady ani přístup k právům, která ostatní považují za samozřejmá.

Bez občanství se obtížně hledá legální zaměstnání, děti nemohou navštěvovat veřejné školy a rodiny mají omezený přístup ke zdravotní péči. V některých případech se lidé narození na moři stávají doslova neviditelnými pro státní správu.

Stoupající hladina oceánů a stále častější extrémní počasí představují další výzvu. Vesnice postavené na dřevěných kůlech jsou citlivé na silné bouře, vysoké vlny i erozi pobřeží. Opravy domů i lodí jsou navíc stále nákladnější.

Dřevo vhodné pro stavbu tradičních plavidel je dnes obtížně dostupné a v některých chráněných oblastech podléhá těžba přísným omezením. Pro komunitu, která byla po generace zvyklá postavit novou loď vlastníma rukama, jde o zásadní změnu.

Mnozí mladí Bajau proto odcházejí na pevninu za prací. Získávají zaměstnání ve stavebnictví, turistickém ruchu nebo rybářském průmyslu. Přináší to nové příležitosti, ale zároveň oslabuje předávání tradičních znalostí mezi generacemi.

Jedním z největších bohatství Bajau nejsou lodě ani rybářské náčiní, ale znalosti.

Stařešinové dokážou podle směru větru odhadnout změnu počasí, podle letu mořských ptáků určit přítomnost rybích hejn nebo podle barvy vody rozpoznat blízkost korálových útesů. Tyto dovednosti vznikaly stovky let pečlivým pozorováním přírody.

Stejně cenné jsou jejich znalosti stavby lodí. Každé plavidlo vzniká bez technických výkresů. Stavitelé pracují pouze s pamětí, zkušeností a intuicí. Každá generace přitom konstrukci mírně zdokonaluje podle podmínek, ve kterých žije.

S odchodem mladých lidí do měst ale ubývá těch, kteří mají zájem tato řemesla převzít. Mnohé dovednosti tak mohou během jediné generace nenávratně zmizet.

Na první pohled se může zdát, že život Bajau je příliš vzdálený tomu našemu. Přesto jejich příběh nabízí několik překvapivě aktuálních lekcí.

Především ukazuje, že člověk může žít v úzkém souladu s přírodou, aniž by ji musel ovládnout. Bajau nikdy nevnímali oceán jako něco, co jim bezvýhradně patří. Naopak věděli, že jejich vlastní přežití závisí na zdravém mořském prostředí.

Zdroj:

theguardian.com, ebsco.com, cell.com, studie Science Direct