Nos Galan Gaeaf: Velšský Halloween je starší, než si možná myslíte

Nos Galan Gaeaf připadá na noc z 31. října na 1. listopadu a tradičně označuje přechod do zimní části roku. Calan Gaeaf znamená začátek zimy, zatímco Nos Galan Gaeaf označuje noc, která mu předchází. Slovo calan přitom pochází z latinského calends, tedy označení prvního dne měsíce, zatímco gaeaf znamená zimu. Název tedy není pravěkým pozůstatkem z nějakého dávno zapomenutého keltského jazyka, ale je v něm patrný latinský jazykový vliv z období římské Británie.

Právě tady začíná být příběh Nos Galan Gaeaf zajímavější. Samhain byl významným svátkem především v gaelsky mluvících oblastech, tedy například v Irsku, na území Skotska a na ostrově Man. Ve Walesu, přestože je velština rovněž keltským jazykem, neexistují jednoznačné důkazy o tom, že by se zde Samhain slavil. Představa, že Halloween je jednoduše pozůstatkem jednotného „keltského nového roku“, je proto mnohem problematičtější, než se dnes někdy prezentuje.

To ovšem neznamená, že by Wales neměl vlastní tradice spojené s příchodem zimy, temnotou, smrtí a nadpřirozenem. Právě naopak. Sezónní zvyklosti spojené s Calan Gaeaf mají hluboké kořeny ve velšském folkloru a některé jejich podoby byly zaznamenány až v moderní době. Calan Gaeaf je zmiňován například ve středověké velšské literatuře a v rukopisech zachycujících staré velšské zákony. Teprve mnohem pozdější prameny však podrobně popisují konkrétní zvyky, které si dnes s touto nocí spojujeme.

Podle folkloristických výkladů byla tato noc vnímána jako zvláštní okamžik na hranici mezi světem živých a světem mrtvých. Nos Galan Gaeaf bývala označována jako ysbrydnos, tedy „noc duchů“, během níž se měly vracet síly zimy a duchové zemřelých. Byla také považována za vhodný čas k uctění předků a k různým formám věštění.

Pro dnešního člověka je začátek listopadu především obdobím kratších dnů, teplejšího oblečení a prvních myšlenek na Vánoce. V minulosti však příchod zimy znamenal mnohem zásadnější změnu. Rok byl tradičně vnímán jako střídání světlé a temné poloviny. S ubývajícím světlem přicházelo období chladu, nejistoty a nedostatku. Neexistovaly supermarkety otevřené do deseti večer ani ústřední topení, které by člověku umožnilo ignorovat venkovní teplotu. Úspěch sklizně mohl rozhodovat o tom, zda lidé i jejich hospodářská zvířata zimu přežijí.

Není proto překvapivé, že příchod zimy získal v lidové představivosti mnohem temnější rozměr. Kratší dny, dlouhé noci a nejistota kolem přežití se promítly do představ o bytostech, které se během tohoto období pohybovaly krajinou. A právě noc na přelomu října a listopadu se stala okamžikem, kdy bylo lepší nechodit příliš daleko od ohně.

Jednou z nejznámějších bytostí spojených s Nos Galan Gaeaf je Hwch Ddu Gwta, tedy černá svině bez ocasu. A jestli vám připadá, že už samotný název zní jako něco, co nechcete potkat cestou domů, nejste daleko od pravdy. Hwch Ddu Gwta byla bytostí, které se měli lidé obávat především po setmění. Podle některých tradic vycházela z popela po ohni a čekala u přechodů přes ploty a ohradníky, na ty, kteří se vraceli pozdě domů. V severním Walesu byla popisována jako démonická bytost v podobě černého prasete a v některých místních variantách měla dokonce ohnivý jazyk.

Její přítomnost se odráží také ve staré velšské říkance. Její smysl byl v podstatě jednoduchý: dostaň se domů jako první, protože posledního může černá svině chytit. Jinými slovy, starý velšský způsob, jak dostat děti včas zpátky domů, byl poněkud kreativnější. Děti měly vědět, že není dobrý nápad toulat se po krajině za tmy, zvlášť v době, kdy byla cesta domů skutečně nebezpečnější než dnes. Příběhy o strašidlech proto nebyly jen zábavou. Byly také způsobem, jak dětem předávat pravidla chování.

Druhou výraznou postavou velšského folkloru je Ladi Wen, Bílá dáma. Její příběhy existují v různých částech Británie a Irska a její velšská podoba se pojí s krajinou, osamělými místy, křižovatkami a přechody. V některých pověstech je Ladi Wen strašidelnou bytostí, která může člověka zavést do záhuby nebo ho nalákat na poklad. Jindy se objevuje jako bezhlavá postava, která se potuluje krajinou společně s Hwch Ddu Gwta.

Jenže její obraz není jednoznačně děsivý. Některé folklorní záznamy ji popisují jako tichého, melancholického a téměř mírumilovného ducha, který se objevuje na osamělých místech, u polí, cest a křižovatek. V jiných příbězích byla spojována s ukrytým pokladem. Velšský folklor tak nabízí poněkud zajímavější představu ducha než klasickou filmovou příšeru. Ladi Wennemusí být nutně zlá. Může být spíš bytostí spojenou s místem, vzpomínkou, smrtí nebo tajemstvím,

Pokud jste se během Nos Galan Gaeaf vraceli domů po venkovské cestě, nebyla Hwch Ddu Gwta ani Ladi Wen jediným důvodem, proč zrychlit. Velšský folklor zmiňuje takzvané bogies, tedy strašidelné bytosti, které mohly čekat právě u průchodů. Tyto přechody mezi poli byly v lidové představivosti pozoruhodně nebezpečnými místy. Přechod z jednoho prostoru do druhého totiž dokonale zapadal do představy, že právě na hranicích se může nadpřirozený svět dotknout toho našeho.

Dokonce se tato představa dostala i do dětských říkanek. Jedna z nich v podstatě říká, že na Halloween číhá na každém průchodu strašidlo. Takové říkanky mohly děti nejen pobavit, ale také je odradit od toho, aby se za tmy vydávaly samy ven.

Jedním z nejvýraznějších prvků Nos Galan Gaeaf byly ohně, známé jako coelcerth. Lidé se kolem nich scházeli a věřili, že světlo a teplo poskytují ochranu před bytostmi, které se během této noci pohybovaly krajinou. Oheň ale nesloužil pouze jako ochranný kruh. Mohl se stát také nástrojem věštění. Každý účastník mohl do plamenů vhodit malý kámen označený tak, aby jej následující den poznal. Pokud svůj kámen po vyhasnutí ohně našel, znamenalo to štěstí. Pokud zmizel, mohlo to být považováno za špatné znamení.

Existovala také varianta, při níž lidé napsali svá jména na kameny a vložili je do ohně. Následující ráno se kontrolovalo, zda kámen zůstal. Ztracený kámen mohl být chápán jako znamení blížící se smrti. Samotný návrat z ohniště domů proto mohl být mnohem napínavější než cesta k němu. Dokud člověk stál u ohně, měl být před potulujícími se duchy relativně v bezpečí. Jakmile se ale vydal do tmy, mohl se na cestě setkat s Hwch Ddu Gwtanebo Ladi Wen.

Nos Galan Gaeaf nebyl pouze o duchách. K podzimním oslavám patřilo také jídlo, které mohlo mít kromě praktické funkce i symbolický význam. Jedním z pokrmů byl stwmp naw rhyw, tedy „kaše devíti druhů“. K ingrediencím tak často patřily brambory, mrkev, tuřín, hrášek, pastinák, pórek, pepř, sůl a čerstvé mléko. Na první pohled jde o poměrně obyčejné venkovské jídlo, ale právě v jeho jednoduchosti je kus starého Walesu.

Kaše navíc nebyla pouze večeří. Do hotového pokrmu se mohl schovat snubní prsten a člověk, který jej našel ve své porci, měl být tím, kdo se jako další ožení nebo vdá. Věštění budoucnosti tak dostalo velmi praktickou podobu.

Jablka hrála ve velšských halloweenských tradicích další významnou roli. Dnes si s nimi nejspíš spojíme především známou hru, při níž se lidé snaží vytáhnout jablko z vody bez použití rukou. Bobbing for applesvšak nebyl jediným způsobem, jak jablka během Nos Galan Gaeaf využít. Mladé ženy mohly oloupat jablko tak, aby slupka zůstala pokud možno v jednom kuse, a poté ji hodit přes rameno. Tvar, který slupka vytvořila na zemi, měl připomínat písmeno. To mělo prozradit první písmeno jména budoucího partnera.

Věštění bylo pro Nos Galan Gaeaf charakteristické a netýkalo se pouze romantiky. Lidé se pokoušeli zjistit, co je čeká během následujícího roku, a využívali k tomu poměrně neobvyklé metody. V oblasti Llandysul se například používaly tři nádoby. V jedné byla zemina, ve druhé voda se sedimentem a ve třetí čistá voda. Člověk, který chtěl znát svou budoucnost, měl se zavázanýma očima vložit ruce do jedné z nádob. Každá varianta měla jiný význam: jedna mohla předpovídat smrt před svatbou, druhá manželství provázené problémy a třetí úspěšný život.

Existovaly i jiné varianty, v nichž čistá voda předpovídala například svatbu se svobodným mužem, zakalená voda s vdovcem a prázdná nádoba život bez manželství. V některých tradicích se tedy budoucnost člověka rozhodovala podle toho, do které nádoby sáhl, aniž by vůbec věděl, co v ní je.

Smrt a manželství se ostatně v těchto věšteckých praktikách objevují pozoruhodně často. Dává to smysl vzhledem k představě, že Nos Galan Gaeaf byla nocí, během níž se svět živých přibližoval světu mrtvých. Pokud měli být duchové v tuto noc blíže, proč by nemohli člověku prozradit něco o tom, co ho čeká?

Velšská tradice znala také gwrachod, což lze přeložit jako čarodějnice nebo stařeny. Jejich podoba se lišila podle oblasti. Muži se převlékali za staré ženy, oblékali si roztrhané oblečení, masky nebo ženské šaty a vydávali se od domu k domu. Žádali drobné peníze, ovoce a ořechy a následně často pokračovali do místních hospod. V Powys mohli být gwrachodještě výraznější. Některé skupiny se oblékaly do ovčích kůží a masek, chodily ve dvojicích nebo větších skupinách, popíjely a požadovaly dary.

Je v tom určitá podobnost s dnešním koledováním. Jen místo plastového kýble ve tvaru dýně čekala na obyvatele vesnice skupina dospělých mužů převlečených za děsivé postavy, kteří očekávali jídlo, ořechy nebo peníze. A pokud vám to zní trochu chaoticky, starý venkovský Wales s tím zjevně neměl zásadní problém.

Vydlabaná dýně patří k nejviditelnějším symbolům současného Halloweenu. Jenže dlouho předtím, než se oranžové dýně staly dekorací podzimních verand, se používaly jiné plodiny. Ve Walesu se například vydlabávaly tuříny. Do jejich dutého středu se umístila svíčka a takto upravené kusy zeleniny se pokládaly k cestám, aby vystrašily kolemjdoucí.

Princip je přitom pozoruhodně podobný tomu, co dnes děláme s dýněmi. Jen místo velké oranžové lucerny se šklebící tváří stála u cesty malá podzimní past, která měla v temnotě vytvořit dojem něčeho nadpřirozeného.

Velšský svět nadpřirozena je ještě mnohem rozsáhlejší. S Nos Galan Gaeaf se spojují také příběhy o Annwn, nadpřirozeném jiném světě, a o Gwynovi ap Nuddovi, postavě spojené s lovem a bytostmi tohoto světa. S Gwynem jsou spojováni Cŵn Annwn, psi z jiného světa. V některých tradicích jsou popisováni jako psi s rudýma ušima a někdy také s ohnivě rudýma očima. Jejich přítomnost mohla být znamením smrti.

Gwyn se v pozdějším folkloru objevuje jako lovec duší doprovázený těmito nadpřirozenými psy. Některé tradice ho spojují s hranicí mezi světem živých a mrtvých a s pohybem duší mezi světy. Právě během Nos Galan Gaeaf se podle některých moderních folklorních výkladů hranice mezi těmito světy ještě více stírají.

S Gwynem souvisí také motiv Gwyn's Hunt, tedy Gwynova lovu. Pozdější tradice jej spojují s lovem duší a s Cŵn Annwn. V některých příbězích se dokonce objevuje představa, že během Nos Galan Gaeaf Gwyn získává zpět svou milovanou Creiddylad a odvádí ji do Annwn, což symbolicky vysvětluje příchod zimy.

Moderní Halloween nás učí, že je zábavné obléknout se za nadpřirozenou postavu a chodit po ulici s ostatními. Starší velšská tradice měla k duchům poněkud odlišný vztah. Lidé se hřbitovům, křižovatkám a dalším místům během Nos Galan Gaeaf raději vyhýbali. Věřilo se, že právě zde se mohou shromažďovat duchové. A právě v tom se starý Wales od dnešního Halloweenu možná liší nejvíce. Současný svátek si z nadpřirozena dělá především hru, zatímco starší tradice ho brala vážněji.

Zdroj: bbc.co.uk, open.edu, dunbrython.org