Korowai fascinují domy v korunách stromů i temnou minulostí kanibalismu

Korowai, někdy označovaní také jako Kolufo, patří mezi původní obyvatele jihovýchodní části indonéské Papuy. Žijí v rozsáhlých tropických pralesech na území dnešních provincií Jižní Papua a Horská Papua. Jejich počet se odhaduje na přibližně 4 000 až 4 400 lidí.

Sami sebe nazývají Kolufo-yanop nebo Klufo-fyumanop, což lze volně přeložit jako „lidé“. Jejich jazyk patří do awyu-dumutské jazykové skupiny v rámci rozsáhlé rodiny trans-novoguinejských jazyků.

Ještě v 70. letech 20. století žila většina Korowai prakticky bez kontaktu s okolním světem. První zdokumentované setkání se západními vědci proběhlo až v roce 1974.

Nejznámějším symbolem kmene jsou bezesporu jejich domy postavené vysoko nad zemí. Staví je výhradně z materiálů nalezených v pralese, přičemž používají dřevo, bambus, listy ságové palmy a pevné liány místo provazů či hřebíků.

Běžné obydlí se nachází ve výšce tří až deseti metrů. Některé stavby ale dosahují výšky přes 30 metrů a výjimečně až kolem 40 či 50 metrů. Důvodů, proč domy vznikají nad zemí, je hned několik. Vyšší poloha chrání před komáry, hady i případnými nepřáteli. Neméně důležitou roli však hraje víra v nebezpečné duchy, kteří podle tradice obývají lesní podrost.

Zajímavostí je, že extrémně vysoké domy, které často vídáme v televizních dokumentech, nebývají běžným bydlením. Antropolog Rupert Stasch upozorňuje, že některé z nich vznikaly především pro filmové štáby nebo jako ukázka řemeslné zručnosti mladých mužů. Rodiny většinou žijí v mnohem praktičtějších stavbách.

Korowai jsou především lovci, sběrači a drobní zemědělci. Jejich nejdůležitější potravinou je škrob získávaný z palmy ságo. Kromě toho loví divoká prasata, kasuáry, ještěry, hady či ryby a sbírají lesní plody.

Psi slouží především jako pomocníci při lovu, zatímco prasata představují významnou společenskou hodnotu. Zabíjejí se převážně během významných obřadů nebo slavností.

Korowai jsou známí také výrobou kamenných seker, vlastního soli nebo tradičních bambusových dýmek, kterými kouří tabák. Alkohol tradičně nepijí.

Společnost Korowai je založena na příbuzenských skupinách. Manželství bývá tradičně exogamní, tedy mezi členy různých rodových skupin, a polygynie není výjimkou. Muži se zpravidla ženili až kolem dvacátého roku života, zatímco ženy vstupovaly do manželství podstatně dříve. Domácnost tvořil muž, jedna nebo více manželek a jejich děti.

Veškeré znalosti o přežití předávají rodiče dětem odmala. Chlapci se učí stavět domy a lovit, dívky se připravují na vedení domácnosti i zpracování sága.

Na rozdíl od mnoha jiných domorodých společností zde neexistuje centrální náčelník s absolutní mocí. Autoritu získávají lidé především díky zkušenostem, schopnostem a osobnímu respektu.

Korowai věří, že svět obývá množství duchovních bytostí. Významné místo zaujímá stvořitelské božstvo Gimigi, ale každodenní život ovlivňuje také víra v duchy předků. Velmi silná je víra v bytosti označované jako khakhua. Podle tradice mohou na sebe vzít lidskou podobu a způsobovat nemoci, neštěstí nebo smrt. Proto existují rozsáhlé ochranné rituály, léčebné postupy i tabu spojená s určitými částmi lesa.

Jednou za život pořádá každý rod velkou slavnost spojenou s larvami nosorožíků. Obřad má zajistit prosperitu, plodnost a dobré vztahy mezi lidmi i duchy. Korowai rovněž věří v určitou formu znovuzrození, kdy se zemřelý může vrátit do vlastního rodu jako novorozené dítě.

Žádné téma není s Korowai spojováno častěji než údajný kanibalismus. Právě zde je ale potřeba oddělit historická fakta od senzacechtivých příběhů.

Podle antropologických výzkumů se rituální kanibalismus skutečně v minulosti v některých skupinách objevoval. Nebyl však běžnou součástí každodenního života ani způsobem získávání potravy. Šlo o výjimečný trest určený lidem obviněným z čarodějnictví, označovaným jako khakhua.

Od konce 20. století většina antropologů soudí, že tam, kde Korowai pravidelně přicházejí do styku s okolním světem, tato praxe zanikla. Některé pozdější reportáže však ukázaly, že pověst o kanibalismu bývá někdy záměrně připomínána kvůli turistům nebo filmovým štábům.

Od 80. let začala indonéská vláda zakládat nové vesnice a část kmene se do nich postupně přestěhovala. Přibyly školy, zdravotní péče i první peníze. Misionáři přinesli křesťanství, které část obyvatel přijala až koncem 90. let. Přesto si mnoho Korowai uchovává tradiční víru a zvyky.

Od 90. let se oblast stala cílem televizních štábů z celého světa. Dokumenty BBC, Smithsonian Institution nebo australského pořadu 60 Minutes představily Korowai milionům diváků.

Antropolog Rupert Stasch, který mezi Korowai strávil více než šestnáct měsíců, však upozorňuje, že řada filmů vytvořila zkreslený obraz. Některé scény byly podle něj připravovány speciálně pro zahraniční štáby. Korowai si uvědomili, co návštěvníci očekávají, a začali za úplatu předvádět tradiční způsob života v podobě, která byla pro kamery atraktivnější.

Dnes část kmene pracuje jako průvodci, nosiči nebo řidiči člunů pro expedice mířící do pralesa. Někteří mladí lidé studují ve městech, zatímco jiní stále dávají přednost tradičnímu způsobu života. Rozvoj turistiky přinesl peníze, ale také řadu problémů. V minulosti oblast zasáhla těžba vzácného agarového dřeva, která vedla k sociálním změnám, šíření nemocí i větším kontaktům s okolním světem.

Přesto zůstává velká část území Korowai mimo hlavní civilizaci a návštěva tradičních rodin znamená několikadenní pochod náročným tropickým pralesem.

Korowai bývají často označováni za „kmen z korun stromů“ nebo „poslední kanibaly světa“. Ve skutečnosti jde o společnost s propracovanou kulturou, bohatou ústní tradicí, vlastními zákony, náboženstvím i mimořádnými znalostmi života v tropickém pralese. Přestože moderní svět proniká i do jejich odlehlého území, kmen si dodnes uchovává mnoho tradic, které se po staletí předávaly z generace na generaci.

Zdroj: wikipedia.org, cam.ac.uk, smithsonianmag.com