Od mnichů po BDSM. Skutečné inspirace Cenobitů z Hellraisera

Jen málokteré hororové monstrum změnilo podobu filmového zla tak výrazně jako Cenobité. Na první pohled připomínají démony z pekla, přičemž jejich těla pokrývají jizvy, háky, hřeby a řetězy, a jejich přítomnost provází příslib nepředstavitelného utrpení. Přesto Clive Barker nikdy netvrdil, že jde o obyčejné démony. Naopak. Ve své novele The Hellbound Heart i prvních filmech Hellraiser je představil jako bytosti stojící mimo tradiční představy dobra a zla.

Jsou to kněží jiné reality a poslové dimenze, v níž se bolest a rozkoš dávno slily v jediný prožitek. Cenobité se stali zosobněním touhy překročit lidské limity.

Právě proto dodnes fascinují nejen fanoušky hororu, ale také religionisty, psychology, historiky umění i odborníky na popkulturu. Zatímco většina filmových monster zabíjí z pomsty, hladu nebo prosté krutosti, cenobité věří, že své oběti obdarovávají. Nabízejí jim zkušenost, která přesahuje lidské chápání. V jejich světě neexistuje rozdíl mezi extází a agonií. A právě tato myšlenka nemá téměř žádnou obdobu v moderním hororu.

Nejde přitom o náhodný výmysl. Barker při jejich tvorbě spojil inspirace z náboženství, filozofie, punkové estetiky, BDSM kultury i dávných rituálů. Výsledkem jsou jedny z nejpropracovanějších hororových postav všech dob, jejichž skutečný původ je mnohem zajímavější než samotné filmy.

Jedním z největších překvapení pro nové fanoušky Hellraisera bývá samotný název těchto bytostí. Pochází z řeckého výrazu koinobion, tedy „život ve společenství“, a po staletí označuje mnicha žijícího v klášterní komunitě. Cenobité byli lidé, kteří dobrovolně přijali přísnou disciplínu, poslušnost, odříkání a asketický způsob života. Vzdávali se světských požitků, aby se přiblížili Bohu.

Na první pohled jde o naprostý opak Pinheada a jeho následovníků. Jenže právě v tom spočívá Barkerova genialita. Ve světě Hellraisera totiž zůstává zachována samotná struktura mnišského života, což znamená přísný řád, absolutní oddanost vyšší síle, vlastní hierarchie, rituály i téměř liturgický způsob komunikace. Co se mění, je cíl celé existence. Zatímco skuteční mniši hledají duchovní očistu skrze odříkání, Barkerovi cenobité usilují o transcendenci prostřednictvím extrémního prožitku. Askeze se mění v absolutní hédonismus.

Bolest pro ně není trestem a rozkoš není odměnou. Obojí představuje tutéž zkušenost.

Právě tato filozofie odlišuje cenobity od většiny hororových démonů. Nechtějí vládnout světu ani šířit chaos. Jsou přesvědčeni, že lidem odhalují vyšší pravdu. V jejich očích jsou lidé příliš omezení, protože rozlišují utrpení a slast jako dva oddělené stavy. Cenobité však věří, že skutečné poznání přichází teprve tehdy, když se obě emoce spojí v jediný nekonečný zážitek. Tento motiv se objevuje už v Barkerově novele The Hellbound Heart, kde jsou popsáni jako bytosti, které dávno překročily hranice lidského vnímání a proměnily se ve služebníky vlastního kultu bolesti.

Přestože mnoho fanoušků hledá skutečný původ cenobitů ve starých legendách, žádná mytologie nenabízí jejich přímý předobraz. Barker vytvořil něco zcela nového. Přesto lze najít několik pozoruhodných paralel, které ukazují, odkud mohl čerpat jednotlivé motivy.

V buddhismu existuje říše Naraka, často označovaná jako buddhistické peklo. Nejde však o věčné zatracení, ale o místo, kde duše zakoušejí extrémní utrpení jako důsledek vlastní karmy. Pekelné bytosti zde vykonávají nekonečné tresty, které mají provinilce očistit od následků jejich činů. Přesto mezi nimi a cenobity existuje zásadní rozdíl. Naraka představuje systém spravedlnosti, nikoli dobrovolné hledání nových smyslových zkušeností.

Podobný motiv se objevuje i v některých větvích hinduismu. Poslové boha smrti Jamy odvádějí duše do posmrtného světa a vykonávají tresty odpovídající lidským skutkům. Ani zde ale bolest nepředstavuje duchovní extázi. Slouží pouze jako prostředek k nastolení kosmického řádu.

Také křesťanství zná démony, ďábly a pekelné mučitele. Ti však člověka trestají kvůli hříchu nebo jej svádějí ke zlu. Nikdy netvrdí, že utrpení samo o sobě představuje vyšší formu poznání. V tom se Barker od tradičního pojetí pekla zcela odklání.

Zajímavou paralelu lze nalézt i v řecké mytologii. Bohyně pomsty Erínye pronásledují vrahy a narušitele přísahy, dokud nedojde k vykonání spravedlnosti. Jejich motivací však není fascinace bolestí ani hledání transcendentního zážitku, ale ochrana morálního řádu světa.

Právě zde se ukazuje největší originalita Hellraisera. Cenobité netrestají hříšníky, nejsou soudci ani vykonavateli božské vůle. Jsou průvodci zakázanými zkušenostmi. Lidé je přivolávají dobrovolně otevřením Lemarchandovy skříňky a často až příliš pozdě pochopí, že jejich vlastní touha po nepoznaném byla skutečnou vstupenkou do pekla.

Pokud existuje jedna oblast, která ovlivnila podobu cenobitů více než jakákoli jiná, pak je to BDSM subkultura. Právě zde totiž Clive Barker našel estetiku, filozofii i atmosféru, která se později stala poznávacím znamením celé série Hellraiser.

Sám autor nikdy neskrýval, že během osmdesátých let navštěvoval sadomasochistické kluby v New Yorku i Amsterdamu. Nebyl jejich pravidelným účastníkem v tom smyslu, jak si lidé často představují, ale fascinoval ho svět, který většina společnosti považovala za tabu. Nešlo pouze o sexualitu. Mnohem více jej přitahovala rituálnost těchto míst, jako jsou například přesně stanovená pravidla, kostýmy, rekvizity, symbolické role a zvláštní směs bolesti, důvěry a odevzdání. To vše se později promítlo do podoby cenobitů.

Latex, černá kůže, kovové háky, řetězy nebo piercingy nejsou jen šokující dekorací. Autor je využívá jako součást vizuálního jazyka. Každá jizva, každý kovový prvek i každá tělesná modifikace vypráví příběh někoho, kdo dobrovolně překročil hranice lidského těla. V Barkerově pojetí nejde o mučení v tradičním slova smyslu, ale o transformaci.

Právě proto cenobité nepůsobí jako rozzuření démoni. Nepobíhají chaoticky, nekřičí ani nestraší prvoplánově. Přicházejí klidně, téměř slavnostně. Připomínají kněze vykonávající obřad, který považují za posvátný.

Tím se zásadně liší od většiny hororových antagonistů osmdesátých let. Zatímco Freddy Krueger nebo Jason Voorhees zabíjeli své oběti, cenobité věřili, že jim otevírají dveře k něčemu mnohem většímu. Jejich slavná filozofie nevychází z nenávisti, ale z přesvědčení, že lidé sami nevědí, po čem skutečně touží. Ve světě Hellraisera jsou totiž největším nebezpečím lidské vlastní touhy.

Mnoho diváků si během sledování Hellraisera intuitivně všimne, že cenobité připomínají církevní hodnostáře. Jejich pomalá chůze, dlouhé oděvy, klidný hlas i způsob, jakým pronášejí své věty, mají blíž ke kazatelně než k hororovému peklu. Nejde o náhodu.

Clive Barker otevřeně přiznal, že významnou inspirací byla katolická církev. Zaujala ho především její monumentalita, rituály, hierarchie i schopnost vytvářet pocit posvátnosti prostřednictvím oděvů, architektury a obřadů. Proto navrhl cenobity jako duchovní autority jiné reality. Jejich kostýmy připomínají upravené hábity, jen místo sametu je tvoří černá kůže, místo zlatých výšivek kovové háky a místo křížů hluboké jizvy. Výsledkem je zvláštní směs náboženské důstojnosti a tělesného hororu.

Dokonce i Pinheadův způsob řeči připomíná kazatele. Mluví pomalu, srozumitelně a téměř bez emocí. Nikdy nezvyšuje hlas. Nepotřebuje jej. Je přesvědčený o vlastní pravdě stejně pevně jako fanatický duchovní.

Tato inspirace sahá mnohem hlouběji než jen ke kostýmům. Celá organizace cenobitů připomíná církevní řád. Existuje jasná hierarchie, nadřízené bytosti, vlastní pravidla i posvátné poslání. V pozdějších knihách jsou dokonce označováni za kněze Leviathana, mocné bytosti vládnoucí jejich dimenzi.

Právě spojení náboženské estetiky s extrémní tělesností bylo v roce 1987 mimořádně provokativní. Barker záměrně narušoval hranice mezi posvátným a zakázaným. Vytvořil svět, v němž rituály připomínají bohoslužbu, ale místo spásy přinášejí věčné experimenty s lidským tělem.

Vedle náboženství a BDSM sehrál zásadní roli také britský punk. Barker vyrůstal v době, kdy se Londýnem šířila vlna subkultur odmítajících tradiční představy o kráse. Punkeři nosili piercingy, rozřezané oblečení, bezpečnostní špendlíky, výrazné účesy a tělesné modifikace jako symbol vzdoru proti společnosti.

Barker si uvědomil, že právě lidské tělo může být tím nejděsivějším uměleckým plátnem. To, co bylo u punkerů provokací, proměnil v extrémní hororovou estetiku. Umělec chtěl vytvořit bytosti, které budou současně děsivé i podivně fascinující. Nešlo o klasické příšery, ale o živoucí umělecká díla vytvořená z bolesti.

Právě proto se vzhled cenobitů stal jedním z nejikoničtějších designů v historii hororu. Ani po téměř čtyřiceti letech nepůsobí zastarale. Jejich estetika dodnes ovlivňuje módní fotografii, alternativní umění, body art i současné hororové videohry.

Žádný prvek není s Hellraiserem spojen více než pravidelná síť kovových hřebů zapuštěných do Pinheadovy lebky. Přesto ani tento motiv nevznikl náhodou.

Barker se nechal inspirovat fotografiemi afrických rituálních dřevěných soch známých jako nkisi nkondi. Tyto sochy bývaly doslova poseté hřeby, kovovými čepelemi nebo železnými kolíky, které lidé zatloukali při uzavírání přísah, prosbách o ochranu nebo vyvolávání spravedlnosti. Každý nový hřeb představoval symbolický akt jako potvrzení smlouvy, přísahy nebo žádosti o zásah nadpřirozených sil.

Barkera fascinovalo především to, že kov nebyl pouhou ozdobou, ale stával se fyzickým důkazem víry. Tuto myšlenku přenesl i na Pinheada. Hřeby zde nejsou nástrojem mučení ani trestu. Jsou součástí jeho identity. Symbolizují, že se jeho tělo navždy proměnilo v posvátný artefakt služby Leviathanovi. Výsledný design se stal jednou z nejznámějších podob hororového monstra vůbec. Je natolik ikonický, že jediná silueta hlavy pokryté pravidelnou sítí hřebů stačí fanouškům po celém světě k okamžitému rozpoznání Hellraisera.

Když Clive Barker v roce 1986 vydal novelu The Hellbound Heart, představil čtenářům cenobity jako bytosti, které se vymykaly všem škatulkám. Nebyli to démoni v křesťanském slova smyslu, ale ani andělé nebo obyčejná monstra. Přicházeli z jiné dimenze, která existovala mimo lidské chápání, a sami sebe nevnímali jako zlé. Byli průvodci extrémní zkušeností, jejíž podstatě lidé jednoduše nerozuměli.

To ostatně dokonale vystihuje jedna z nejslavnějších vět celé série: „Andělé pro jedny, démoni pro druhé.“ Tím Pinhead naznačuje, že cenobité nejsou ani dobrem, ani zlem. Jsou pouze odpovědí na lidskou touhu poznat něco, co mělo zůstat skryté.

V původní novele navíc dodržují vlastní pravidla. Pokud s člověkem uzavřou dohodu, respektují ji. Nejednají impulzivně ani sadisticky. Jejich činy vycházejí z přesvědčení, že vykonávají své poslání. Člověk, který otevře Lemarchandovu skříňku, podle nich dobrovolně požádal o zkušenost přesahující hranice lidského světa. Oni mu ji pouze poskytnou.

S pokračující filmovou sérií se však jejich charakter postupně měnil. Druhý film odhalil jejich původ jako někdejších lidí proměněných mocí Leviathana, zatímco další pokračování z nich vytvořila mnohem tradičnější démonické padouchy. Pinhead se stal hlavní tváří celé série a jeho filozofická nejednoznačnost ustoupila do pozadí ve prospěch akčnějšího hororu.

Právě proto mnoho fanoušků dodnes považuje první dva filmy a původní novelu za nejčistší podobu Barkerovy myšlenky. Pozdější díly podle nich proměnily komplexní bytosti v klasické hororové protivníky, čímž ztratily část jejich jedinečnosti.

Přestože je Pinhead neodmyslitelnou tváří Hellraisera, mezi fanoušky si výjimečné postavení získala také Female Cenobite známá jako Abigor, jíž ve filmu ztvárnila herečka Barbie Wilde. Na rozdíl od mnoha ženských postav v hororech osmdesátých let nepůsobí jako bezmocná oběť ani jako svůdná femme fatale. Je klidná, sebejistá a stejně nebezpečná jako její mužští protějšci. Neútočí hystericky ani přehnaně teatrálně. Její síla spočívá právě v absolutním klidu.

Barbie Wilde po letech vzpomínala, že právě tato odlišnost podle ní přispěla k tomu, proč si Female Cenobite získala tolik fanoušků. Cenobité podle ní nikdy nebyli obyčejnými zabijáky. Uměli mluvit, vyjednávat a především byli přesvědčeni, že své oběti obdarovávají jejich nejhlubšími touhami.

Stejně zajímavý je i vývoj samotné postavy. V původní novele byl hlavní cenobit dokonce ženského pohlaví. Až filmová adaptace tuto roli změnila na mužského Pinheada, kterého nezapomenutelně ztvárnil Doug Bradley. Barbie Wilde později tuto myšlenku rozvinula ve vlastních povídkách o postavě Sister Cilice, bývalé jeptišce, která se po smrti stala cenobitkou. Tato interpretace navíc znovu propojuje Hellraiser s náboženskou symbolikou, která prostupuje celým Barkerovým dílem.

Wilde také opakovaně zdůraznila, že první dva filmy podle ní uspěly právě proto, že cenobité nebyli bezduchými vrahy. Byli inteligentní, kultivovaní a působili téměř aristokraticky. Diváci tak nestáli proti dalšímu maskovanému zabijákovi, ale proti bytostem, jejichž logiku bylo až znepokojivě snadné pochopit.

Přestože od premiéry prvního Hellraisera uplynuly téměř čtyři desetiletí, cenobité zůstávají jedním z nejvlivnějších výtvorů moderního hororu. Jejich estetika inspirovala výtvarníky, tvůrce komiksů, videoher i hudebníky. Stopy Hellraisera lze najít také v body hororu devadesátých let, současných videohrách nebo alternativní módě. Dodnes vznikají umělecké projekty inspirované Barkerovou kombinací náboženských motivů, tělesných modifikací a filozofických úvah o lidské touze.

Hellraiser nikdy nebyl jen příběhem o pekle, démonech nebo brutálním násilí. Clive Barker vytvořil mnohem znepokojivější myšlenku, že největší hrůzy nevznikají z nenávisti, ale z lidské touhy překročit vlastní hranice.

A právě v tom spočívá největší hrůza celé Barkerovy mytologie. Nejhorší démoni totiž často nepřicházejí z pekla. Přicházejí z našich vlastních tužeb.

Zdroj: wikipedia.org, screenrant.com