Článek
Kdo byly onna-bugeisha?
Když se řekne samuraj, většina lidí si představí muže v brnění s katanou po boku. Historie feudálního Japonska však ukazuje mnohem pestřejší obraz. Mezi válečníky existovaly také ženy, které byly vycvičeny v bojových uměních, vedly vojska a v některých případech se proslavily na bitevním poli stejně jako jejich mužští protějšci. Tyto bojovnice se nazývaly onna-bugeisha a jejich příběhy dokazují, že samurajský svět nebyl pouze mužskou záležitostí.
Setkat se můžete také s označením onna-musha. Válečnice z vyšších vrstev, označované jako onna-bugeisha, bojovaly po boku samurajů, chránily své rodiny i domovy a často používaly naginatu, tantó nebo luk. Nešlo přitom jen o manželky samurajů, ale o plnohodnotné válečnice.
Označení onna-musha se někdy používalo pro ženy z aristokratických rodin vycvičené především v sebeobraně a obraně domácnosti v době, kdy byli muži ve válce.
Výcvik žen byl běžnou součástí samurajské kultury. Dívky z válečnických rodin se učily bojovým technikám už od mládí, protože v případě útoku mohly představovat poslední linii obrany. Historické záznamy dokládají, že tyto ženy nejen chránily své domovy, ale někdy se přímo účastnily bitev po boku samurajů.
Zbraně ženských samurajů
Nejčastější zbraní těchto bojovnic byla naginata, dlouhá tyčová zbraň se zakřivenou čepelí na konci. Díky své délce umožňovala bojovat na větší vzdálenost a byla účinná například proti jezdcům na koních. Postupně se právě naginata stala symbolem ženských samurajů.
Kromě naginaty používaly ženy také luk a šípy, kopí yari nebo krátkou dýku kaiken. Tato dýka měla nejen praktické využití v boji zblízka, ale někdy sloužila i k rituální sebevraždě v případě zajetí, aby bojovnice zachovala svou čest.
Slavné ženy samurajského světa
Pokud se ponoříte do tématu ženských samurajů hlouběji, zjistíte, že historie vzpomíná na několik bojovnic, jejichž příběhy přežily v kronikách i legendách.
Jednou z nejznámějších byla Tomoe Gozen, bojovnice z 12. století, která se účastnila válek mezi klany Minamoto a Taira během konfliktu známého jako války Genpei. Podle dobových kronik byla výjimečnou jezdkyní, lukostřelkyní i šermířkou.
Další významnou osobností byla Hangaku Gozen, která vedla obranu povstání proti šógunátu na začátku 13. století a podle historických záznamů velela oddílům vojáků v bitvě.
Z pozdějšího období je známá například Nakano Takeko, která během občanské války v 19. století vedla jednotku ženských bojovnic. V bitvě byla smrtelně zraněna, ale ještě před smrtí požádala svou sestru, aby jí oddělila hlavu, aby nepřipadla nepříteli jako trofej.
Jak velkou roli ženy ve válkách skutečně hrály
Historici se domnívají, že nebylo příliš běžné, aby se ženy stávaly bojovnicemi, jejich přítomnost však nebyla ani výjimečná. Archeologické nálezy například ukazují, že mezi ostatky vojáků z některých bojišť se nacházely také ženské kostry, což naznačuje jejich účast v bojích.
Zároveň však mnoho jejich příběhů zmizelo z historických kronik. V pozdějších obdobích japonské historie začala společnost klást větší důraz na tradiční genderové role a ženské bojovnice postupně mizely z veřejného života.
Proč ženské samurajky zmizely z historie?
Na začátku období Edo v 17. století nastalo v Japonsku dlouhé období míru pod vládou šógunátu Tokugawa. Vojenská kultura samurajů se postupně proměnila v administrativní službu a role žen se více přesunula do rodinné sféry. Vliv neokonfuciánských idejí navíc zdůrazňoval poslušnost a domácí roli žen.
Bojové dovednosti se sice stále vyučovaly, ale často už sloužily spíše jako forma disciplíny a tradice než jako skutečná příprava na válku.
Další méně známá fakta o ženských válečnicích
Ženy někdy spravovaly hrady a klany
Postavení samurajských žen nebylo omezeno pouze na domácnost. V situacích, kdy byl mužský člen rodiny zabit nebo dlouhodobě bojoval ve válce, mohly ženy převzít správu rodového majetku, hradu i celého panství.
Správa území zahrnovala nejen ekonomické a administrativní záležitosti, ale také organizaci obrany a velení místním vojákům. V japonské feudální společnosti tak existovaly případy, kdy ženy zastávaly významné politické i vojenské role a fakticky vedly rodové klany.
Bojový výcvik žen přetrval i v období míru
V období Edo (1603–1868), kdy Japonsko zažívalo relativně dlouhé období stability pod vládou šógunátu Tokugawa, se role samurajů postupně proměňovala. Mnozí z nich už nebyli aktivními válečníky, ale spíše úředníky nebo správci.
Přesto bojový výcvik zůstal důležitou součástí samurajské identity a týkal se i žen. Dcery samurajských rodin se učily především zacházet s naginatou, která se stala symbolem ženské bojové disciplíny.
Existovaly i čistě ženské bojové jednotky
Ačkoli byly ženy v japonských válkách spíše výjimkou než pravidlem, v některých konfliktech vznikaly i jednotky složené výhradně z ženských bojovnic.
Nejznámějším příkladem je oddíl Joshitai, který vznikl během občanské války Bóšin v letech 1868–1869. Jednotku vedla mladá bojovnice Nakano Takeko, která shromáždila skupinu samurajek ve věku přibližně od 16 do 44 let.
Tyto ženy se účastnily obrany oblasti Aizu a bojovaly při obraně hradu Tsuruga. Některé používaly tradiční zbraně, jiné pomáhaly s výrobou munice nebo obsluhou dělostřelectva.
Samurajky měly vlastní rituály cti
Samurajská kultura byla silně spojena s ideálem osobní cti a ochoty zemřít, aby člověk zabránil hanbě. Zatímco mužští samurajové prováděli rituální sebevraždu známou jako seppuku, ženy měly vlastní formu tohoto rituálu nazývanou jigai.
Tento akt spočíval v podříznutí krční tepny a často byl prováděn v situacích, kdy hrozilo zajetí nepřítelem. Před samotným rituálem si ženy někdy svazovaly kotníky, aby jejich tělo po smrti zůstalo v důstojné poloze.
Je možné stát se onna-bugeisha i dnes?
Dnes už se člověk nemůže stát onna-bugeisha ve stejném smyslu jako ve feudálním Japonsku, protože samurajská třída byla v 19. století zrušena. Bojovnice totiž patřily k válečnické vrstvě bushi, tedy ke stejné společenské skupině jako samurajové.
Tento systém však zanikl během modernizačních reforem známých jako „Meiji Restoration“, které zásadně proměnily japonskou společnost.
V roce 1873 byla samurajská třída oficiálně zrušena a s ní i její privilegia a vojenské postavení. Od té doby už není možné stát se samurajem ani ženskou samurajkou v historickém smyslu tohoto titulu.
Když tradice přežívají
Přesto některé tradice spojené s ženskými samuraji přežily v japonských bojových uměních. Typickým příkladem je práce se zbraní naginata, která byla pro onna-bugeisha charakteristická.
Dnes existuje její moderní sportovní forma nazývaná atarashii naginata, kterou praktikuje mnoho lidí v Japonsku i v zahraničí a která se někdy vyučuje dokonce i ve školách nebo univerzitních sportovních klubech.
Ženy se zároveň věnují i dalším tradičním disciplínám spojeným se samurajskou kulturou, například historickému šermu kenjutsu, umění tasení meče iaidó nebo sportovnímu šermu kendó.
V moderní kultuře se proto pojem onna-bugeisha používá spíše symbolicky. Označuje ženy, které studují tradiční bojová umění, inspirují se samurajskou filozofií disciplíny a cti nebo se věnují scénickému samurajskému boji. Dá se tak říci, že dnes mohou lidé kráčet ve stopách těchto bojovnic, i když už nejde o historický titul.
