Článek
Město, které zmizelo pod zemí
Když se řekne Kappadokie, většina lidí si představí bizarní skalní věže, balonové lety při východu slunce a kostely vytesané do skal. Jenže pod touto ikonickou krajinou existuje ještě jeden svět. Svět, který není vidět z výšky ani z turistických stezek. Skrývá se hluboko pod zemí.
Právě tam leží Derinkuyu, starověké podzemní město v Turecku, jeden z nejpozoruhodnějších archeologických komplexů Kappadokie. Síť chodeb a komor sestupuje přibližně 85 metrů pod povrch a podle odhadů mohla v době svého největšího využití poskytnout útočiště až 20 000 lidem. Nešlo přitom pouze o několik primitivních jeskyní. Podzemní komplex měl sklady, stáje, kuchyně, lisovny vína a oleje, obytné prostory, modlitebny i další zázemí potřebné k přežití.
Derinkuyu tak představuje něco mnohem fascinujícího než jen turistickou atrakci. Je to doklad toho, jak se lidé dokázali přizpůsobit prostředí i hrozbám, které přicházely zvenčí. Když byl život na povrchu příliš nebezpečný, obyvatelé Kappadokie se jednoduše přesunuli dolů.
Proč právě tady?
Příběh Derinkuyu začíná dávno předtím, než do oblasti dorazili první lidé. Krajina Kappadokie vznikala působením sopečné činnosti. Mohutné erupce pokryly region vrstvami sopečného popela, který se postupně přeměnil v měkký porézní tuf. A právě tuf byl pro vznik podzemního města zásadní. Na první pohled působí jako obyčejná skála, ve skutečnosti se však dá relativně snadno opracovávat. Po vystavení vzduchu navíc postupně tvrdne. Lidé tak mohli do horniny vytesávat chodby a místnosti, aniž by potřebovali technologie, které bychom spojovali s rozsáhlým podzemním stavitelstvím.
Výsledkem byla fascinující kombinace přírody a lidské práce. Člověk využil vlastnosti sopečného kamene a proměnil ho v obrovský systém prostor, který se postupně rozšiřoval po mnoho generací.
Komplex se nachází desítky metrů pod zemí
Kdo Derinkuyu postavil?
Jednoznačná odpověď na otázku, kdo vybudoval podzemní město Derinkuyu, stále neexistuje. Právě to dodává celému místu další vrstvu tajemství. Některé teorie připisují nejstarší části podzemních struktur Chetitům, kteří v Anatolii působili již ve druhém tisíciletí před naším letopočtem. Další archeologické interpretace však spojují rozsáhlejší počátky podzemního budování především s Frýgy, kteří v oblasti žili v prvním tisíciletí před naším letopočtem.
Podzemní prostory ale nebyly dílem jediné generace. Spíše se zdá, že se postupně rozšiřovaly a přizpůsobovaly potřebám jednotlivých obyvatel. Z původních jeskynních prostor tak mohl v průběhu staletí vzniknout komplex, který připomíná celé město ukryté pod povrchem. Nejvýraznější proměnou Derinkuyu prošlo během byzantského období. Tehdy byly podzemní prostory rozšířeny do mnohem větší hloubky a vznikly zde nové obytné, náboženské i hospodářské části.
Proč lidé žili pod zemí?
Nejzajímavější otázkou není možná ani to, jak bylo podzemní město Derinkuyu postaveno, ale proč ho jeho obyvatelé vůbec potřebovali. Odpověď souvisí především s bezpečností. Kappadokie se po staletí nacházela v prostoru, kterým procházely různé mocnosti a armády. Podzemní města mohla v období konfliktů fungovat jako útočiště před nájezdy. Zvláštní význam získala zejména během arabsko-byzantských válek mezi 8. a 12. stoletím.
Pro obyvatele, kteří žili na povrchu, představoval podzemní komplex něco jako obrovský nouzový kryt. V případě nebezpečí mohli zmizet pod zem, uzavřít vstupy a přečkat období, kdy nebylo bezpečné vycházet ven. A Derinkuyu nebylo v Kappadokii výjimkou. V regionu se nachází velké množství podzemních komplexů. Některé jsou menší, jiné rozsáhlé. Právě Derinkuyu však patří mezi největší dosud odkryté.
Tajemství hlubokých chodeb
Při představě podzemního města si člověk snadno představí několik propojených jeskyní. Derinkuyu je ale něco úplně jiného. Komplex se podle dostupných popisů rozprostírá přes několik úrovní a jeho nejhlubší známé části leží přibližně 85 metrů pod zemí. Některé zdroje jej popisují jako strukturu odpovídající zhruba osmnácti podzemním úrovním, přestože veřejnosti je zpřístupněna pouze část celého systému.
Chodby jsou místy nízké a úzké, schodiště strmá a některé průchody jsou tak těsné, že dva lidé by se v nich jen obtížně vyhnuli. Právě úzkost některých tunelů v případě útoku mohla být obrovskou výhodou. Jedním z nejpozoruhodnějších prvků Derinkuyu jsou mohutné kamenné dveře. Vypadají jako obrovské kamenné kotouče a jejich účelem bylo uzavřít průchody zevnitř. Když hrozilo nebezpečí, obyvatelé mohli některé části komplexu oddělit a zablokovat. Jednotlivé úrovně tak nemusely být závislé na jediném vstupu.
Derinkuyu tak nebylo jen místem, kam se lidé schovali. Bylo navrženo tak, aby jim umožnilo přežít pod zemí v době války a nájezdů.
Podzemní město, které mělo vlastní život
Překvapivější než samotná hloubka Derinkuyu je skutečnost, že jeho obyvatelé zde mohli fungovat po delší dobu. V komplexu se nacházely sklady potravin, sklepy, stáje a hospodářské prostory. Archeologové zde identifikovali také lisy na víno a olej. Kuchyně využívaly pece typu tandoor, které jsou v Kappadokii známé dodnes.
Nechyběly ani prostory spojené s náboženským životem. Na jednom z podzemních podlaží se nachází místnost s klenutým stropem, která mohla sloužit jako náboženská škola, zatímco další místnosti mohly fungovat jako učebny. Na jednom z nejnižších zpřístupněných podlaží se nachází také kostel.
Jak se dalo pod zemí dýchat?
Komplex obsahuje množství vertikálních šachet, které byly propojeny s jednotlivými místnostmi a chodbami. Některé menší větrací otvory ústily do větších centrálních šachet. Jedna z hlavních šachet dosahuje podle popisů přibližně 55 metrů a mohla současně sloužit jako studna. Centrální systém nebyl vytvořen náhodně. Uspořádání otvorů a jednotlivých úrovní podle odborných popisů podporovalo proudění vzduchu. Díky tomu mohl být podzemní komplex obyvatelný i v době, kdy se v něm ukrývalo velké množství lidí. Bez ventilace by celé město zkrátka nemohlo fungovat. A právě vzduch patřil k jeho nejcennějším zdrojům.
Stejně důležitá jako vzduch byla samozřejmě voda. Podzemní město proto využívalo hluboké šachty, které souvisely s vodními zdroji. Jedna z centrálních šachet měla podle dostupných údajů sloužit jako studna nejen pro obyvatele podzemí, ale také pro lidi žijící nad ním. To mělo obrovský význam. Pokud by voda byla dostupná pouze na povrchu, mohli by útočníci jednoduše kontrolovat zásobování a obyvatele podzemí vyhladovět nebo donutit vyjít ven.
Derinkuyu proto představuje pozoruhodný příklad toho, jak byla obranná architektura propojena s každodenním životem.
Možná stále nevíme, co všechno je pod zemí
Veřejnosti je dnes zpřístupněna pouze část komplexu. Podzemní systém je mnohem rozsáhlejší, než jaký návštěvník při běžné prohlídce vidí. To znamená, že otázka, co se ještě ukrývá pod Derinkuyu, zůstává otevřená. Archeologové postupně odkrývali další prostory, chodby a propojení. Část podzemního světa však stále zůstává nepřístupná nebo nedostatečně prozkoumaná.
