Velština není mrtvý jazyk. Proč se v ulicích Walesu stále mluví jazykem starším než angličtina

Velština, tedy Cymraeg, patří do brythonské větve keltských jazyků. Je příbuzná například kornštině a bretonštině a její kořeny sahají k jazykům, kterými na území dnešní Británie mluvili starověcí Britonové. Neznamená to samozřejmě, že by dnešní Velšané mluvili přesně stejným jazykem jako lidé před dvěma tisíci lety. Jazyky se mění, spojují a přizpůsobují stejně neúnavně jako samotné společnosti. Současná velština je výsledkem dlouhého vývoje brythonských jazyků na Britských ostrovech.

Právě proto je tvrzení, že velština je „starší než angličtina“, potřeba chápat trochu přesněji. Nejde o to, že by jednoho dne vznikla velština a o několik století později někdo vynalezl angličtinu. Oba jazyky mají složitý vývoj a jejich dnešní podoby jsou výsledkem dlouhých historických procesů. Velština však vychází z původního britského keltského jazykového prostředí, které bylo na ostrovech přítomné před příchodem anglosaských jazyků. Angličtina se následně vyvinula především z germánských jazyků přinesených Angly, Sasy a Juty.

Historie velštiny začíná hluboko před vznikem moderního Walesu. Keltské jazyky byly kdysi rozšířené na mnohem větším území Evropy a jejich britská větev se na ostrovech dále vyvíjela. Z tohoto prostředí postupně vznikly různé brythonské jazyky. Římská okupace Británie samozřejmě přinesla latinu, která se stala jazykem správy a významnou součástí kulturního života. Neznamenalo to však automaticky zánik původních jazyků. Brythonské jazyky přežívaly a po rozpadu římské moci se jejich vývoj vydal různými směry.

Z této jazykové krajiny postupně vyrůstala velština, kterou bychom už mohli označit za samostatný jazyk. Jedním z fascinujících aspektů její historie je přitom skutečnost, že nebyla pouze jazykem běžných rozhovorů. Stala se také jazykem poezie, zákonů, náboženských textů a literatury.

Velština má mimořádně silnou literární tradici. Už raně středověcí básníci Aneirin a Taliesin se stali součástí velšského kulturního dědictví. Jejich tvorba byla po generace předávána ústně a později zachycena v rukopisech.

Aneirin je spojován především s dílem Y Gododdin, básnickým cyklem připomínajícím bojovníky britonského království Gododdin. Taliesin se zase stal legendární postavou velšské básnické tradice a jeho jméno je dodnes spojováno s představou nejvyššího barda.

A pak je tu Mabinogion, slavná sbírka středověkých velšských próz. Příběhy, které se v ní dochovaly, kombinují dobrodružství, tragédii, milostné motivy, humor, nadpřirozeno i prvky toho, co bychom dnes bez rozpaků označili za fantasy.

Jedním z nejvýznamnějších historických procesů, které ovlivnily postavení velštiny, byl postup anglosaských království a později normanské expanze. Britonské jazyky se postupně stáhly z velké části území dnešní Anglie směrem na západ a sever. Symbolem této hranice se často připomíná Offův val, Offa's Dyke. Rozsáhlé opevnění vybudované v raném středověku podél části dnešní hranice mezi Anglií a Walesem nebylo jednoduchou jazykovou čárou, ale dobře ilustruje historickou hranici mezi anglosaským a velšským světem.

Zatímco na východě získávala převahu angličtina, velština zůstávala hluboce zakořeněná ve Walesu. A právě zde se začíná odehrávat dlouhý příběh jejího přežívání. Protože jazyk se nedá úplně jednoduše vymazat. Můžete změnit úřední systém, školství nebo administrativu. Lidé ale stále mluví doma se svými rodiči, vyprávějí dětem příběhy, zpívají písně, modlí se, hádají se v hospodě a podobně. A právě to velštinu udrželo při životě.

V 16. století se situace výrazně změnila. Zákony přijaté za vlády Jindřicha VIII. postupně začlenily Wales do anglického právního a správního systému. Angličtina získala dominantní postavení v administrativě a veřejném životě a velština přišla o svůj dřívější oficiální prostor. Důsledky nebyly pouze symbolické. Pokud byl jazyk potřebný pro práci, správu nebo vzdělávání, přirozeně rostl jeho význam. A pokud byl z těchto oblastí vytlačován, jeho společenské postavení klesalo.

Přesto velština nezmizela. Významnou roli v jejím přežití sehrála například náboženská literatura. V roce 1588 vyšel velšský překlad Bible spojený se jménem biskupa Williama Morgana. Velšsky psané náboženské texty pomohly nejen zachovat jazyk, ale také vytvořit jeho standardizovanější písemnou podobu. Velština tak přežila období, které pro ni mohlo být zásadní ranou. A další přišla s průmyslovou revolucí.

18. a 19. století přinesly Walesu dramatickou industrializaci. Těžba uhlí, hutnictví a růst měst přitahovaly obrovské množství lidí. Do průmyslových oblastí přicházeli anglicky mluvící obyvatelé a angličtina se stále více stala jazykem pracovního prostředí, obchodu a veřejného života. Zároveň se rozvíjelo školství. Problém byl v tom, že velština v něm dlouho neměla odpovídající postavení. Angličtina byla vnímána jako jazyk vzdělání, kariéry a společenského vzestupu.

To vytvořilo tlak, který se v průběhu 19. a první poloviny 20. století stále zesiloval. Rodiče mohli své děti z praktických důvodů vést k angličtině, protože jim měla otevřít dveře k zaměstnání a vzdělání. Výsledkem byl dlouhodobý pokles počtu lidí, kteří velštinu používali jako hlavní jazyk každodenního života. Ještě ve 20. letech 20. století umělo podle sčítání lidu velšsky téměř milion lidí. V roce 1981 už počet klesl přibližně na 503 500. Tehdy už skutečně nebylo jisté, jak daleko může ústup jazyka pokračovat.

Druhá polovina 20. století přinesla zásadní změnu. Rostlo povědomí o tom, že velština není překážkou moderního Walesu, ale součástí jeho kulturní identity. Objevily se kampaně za práva velšsky mluvících lidí, změny v právním systému i snaha vrátit jazyk do škol a veřejného prostoru. Významným mezníkem byl Welsh Language Act z roku 1967, který umožnil širší používání velštiny v právním prostředí.

Později následoval Welsh Language Act 1993 a především Welsh Language Measure 2011. Ten dal velštině v rámci Walesu oficiální status a vytvořil právní rámec pro její používání ve veřejných službách. Zákon zároveň stanovuje princip, podle něhož má být velština zacházena neméně příznivě než angličtina.

Pokud přijedete do Walesu poprvé, jazyk si možná všimnete ještě dřív, než mu začnete rozumět. Samozřejmě názvy měst a vesnic vypadají, jako by někdo nechal kočku projít po klávesnici. Legendární Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogochna ostrově Anglesey je nejznámějším příkladem. Jeho celý název se stal turistickou celebritou a jeho železniční stanice patří k místům, kde si návštěvníci přirozeně zkoušejí tamní jazykolamy. Jenže dlouhé velšské názvy nejsou jen jazyková atrakce. Mnohé názvy míst nesou informace o krajině, historii nebo náboženských a kulturních souvislostech. Slova v nich mohou odkazovat na kopce, údolí, kostely, řeky nebo konkrétní vlastnosti místa.

Současný Wales není zemí, kde by každý automaticky mluvil velšsky. To by bylo příliš jednoduché. Podle sčítání lidu z roku 2021 uvedlo schopnost mluvit velšsky přibližně 538 300 obyvatel Walesu starších tří let, tedy 17,8 procenta populace. To bylo méně než v roce 2011, kdy šlo o zhruba 562 000 lidí. Tahle čísla jsou důležitá, protože ukazují, že velština rozhodně není jazykem bez problémů. V některých tradičně velšsky mluvících regionech její podíl klesá a současný Wales je výrazně bilingvní. A to je vlastně důležitá pointa. Počet lidí, kteří jazyk ovládají, není totéž jako počet lidí, kteří jím každý den skutečně žijí.

Zajímavou součástí současného jazykového života Walesu jsou také dospělí studenti. Část lidí se nenarodila do velšsky mluvící rodiny, ale rozhodla se jazyk naučit později. To je pro jazyk zásadní změna. Velština už nemusí být pouze dědictvím, ale může se stát také vědomě zvolenou součástí identity.

Velšská jazyková politika se proto nesoustředí pouze na děti. Strategie Cymraeg 2050 pracuje také s učením dospělých, používáním jazyka v zaměstnání a vytvářením příležitostí, kde mohou lidé velštinu skutečně používat. Cílem je dosáhnout do roku 2050 jednoho milionu mluvčích a zvýšit podíl obyvatel, kteří velšsky mluví denně, z přibližně 10 procent na 20 procent.

Velština přežila politické změny, tlak angličtiny, industrializaci, změny ve vzdělávání i prudký pokles počtu mluvčích. Přežila proto, že pro celé generace nebyla pouze prostředkem komunikace. Byla jazykem rodiny, krajiny, příběhů, víry, hudby a místní identity.

Zdroj: helpforenglish.cz, visitwales.com