Hlavní obsah

Buď všechno kontroluju, nebo od všeho uteču. Až teď hledám třetí možnost.

Dlouho jsem si myslela, že mám problém s kontrolou. Teď chápu, že kontrola byla jen moje obrana. Když jsem neměla věci pod kontrolou, bála jsem se, že dopadnou špatně. A tak jsem je buď začala řídit, nebo od nich úplně utekla.

Článek

Buď všechno kontroluju, nebo od všeho uteču. Až teď hledám třetí možnost.

Dlouho jsem si myslela, že mám problém s kontrolou.

Teď chápu, že kontrola byla spíš moje obrana.

Když jsem vyrůstala, některé problémy se prostě nechávaly být.

Neřešily se.

Odkládaly se.

A někde hluboko ve mně vzniklo přesvědčení:

„Když to nechám na druhém, může to dopadnout špatně.“

A tak jsem se naučila předvídat.

Hlídát.

Plánovat.

Zasahovat dřív, než bude pozdě.

Když manžel něco neřeší, můj mozek okamžitě vytvoří celý katastrofický scénář.

Co když se to zhorší?

Co když nebudou peníze?

Co když se nedokončí domeček?

Co když to nakonec budu muset všechno vyřešit já?

A protože už vidím problém, který možná ještě vůbec nenastal, začnu tlačit.

Vysvětluju.

Přesvědčuju.

Navrhuju řešení.

Přemýšlím za dva.

Jenže pak přijde druhý extrém.

Jsem tak unavená z neustálého řešení, že si řeknu:

„Seru na to.“

A uteču.

Přestanu řešit jeho problémy.

Ale někdy spolu s nimi přestanu řešit i svůj vlastní život.

Nechce se mi psát.

Cvičit.

Plánovat.

Tvořit.

Jen přežívám.

Dlouho jsem neviděla nic mezi tím.

Buď všechno držím.

Nebo všechno pustím.

Teď se učím třetí možnost.

Nechat věci být, ale nezmizet.

Můžu říct svůj názor.

Můžu říct, co potřebuji.

Můžu nastavit hranici.

A potom nechat druhého dospělého člověka nést jeho část.

Nemusím ho přesvědčit.

Nemusím předvídat všechny následky.

Nemusím řešit problém, který ještě nenastal.

Když manžel udělá rozhodnutí, se kterým nesouhlasím, můžu si říct:

„Možná máš pravdu. Uvidíme.“

A když se ukáže, že se něco pokazilo?

Pak budu řešit realitu.

Nemusím ji řešit předem.

Začínám se tak učit nový způsob bezpečí.

Dřív pro mě bezpečí znamenalo:

„Musím vědět, co se stane.“

Dnes se učím:

„Nemusím vědět, co se stane. Potřebuju věřit, že když se něco stane, dokážu na to reagovat.“

Možná právě v tom je rozdíl mezi kontrolou a důvěrou.

Ne důvěrou, že se nikdy nic nepokazí.

Ale důvěrou, že když se něco pokazí, nemusím kvůli tomu ztratit sama sebe.

Máte to někdy podobně? Když nemáte věci pod kontrolou, začnete je urputně řešit, nebo od nich raději úplně utečete?

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz