Článek
Možná problém není tam, kde jsem si myslela
Pořád jsem si říkala:
proč se to nelepší?
co ještě má udělat?
co dělá špatně:
Hledala jsem chybu u něj. V terapii. V přístupu.
A pak přišla věta, která mě zastavila:
možná problém není, že se to nelepší
možná problém je, že já pořád čekám, že se to zlepší
Co??
Nejdřív jsem tomu nerozuměla.
Vždyť to je přece logické.
Když je problém, tak se má zlepšit.
Jenže realita je teď taková:
on se nemění
situace je stejná
a já to vidím
A zároveň ve mně pořád běží:
ono se to zlepší
je to jen fáze
ještě chvíli
A tady vzniká ten největší tlak.
Ne mezi mnou a ním.
Ale uvnitř mě.
Jedna část mě vidí pravdu.
A druhá se jí nechce vzdát.
Je to jako bych stála v dešti.
Prší.
A já si pořád říkám, že za chvíli přestane.
A čekám.
A čekám.
A mezitím jsem unavená, promočená a naštvaná.
A pak mi došlo něco zásadního:
nejde o to, že prší
jde o to, že já pořád čekám, že přestane
Ve chvíli, kdy si přiznám:
ono to teď takhle je
nemusí se to hned změnit
se něco uvolní.
Najednou nemusím čekat.
Můžu se rozhodnout, co udělám já.
A to je obrovská změna.
Neznamená to vzdát se.
Znamená to přestat si lhát.
Závěr:
Možná největší úleva nepřijde, když se změní on.
Možná přijde ve chvíli, kdy přestanu čekat, že se změní.
A začnu žít podle reality, ne podle naděje.
Protože teprve pak mám možnost něco opravdu změnit.
U sebe.
