Článek
Ano. A myslím, že právě tohle je skutečný článek.
Ne o psychické nemoci.
Ne o workoholismuMyslela jsem si, že je to jen období. Dnes už si tím nejsem jistá.
Když jsem poznala svého manžela, viděla jsem v něm spoustu krásných věcí.
Byl chytrý.
Vtipný.
Šikovný.
Dokázal opravit téměř cokoliv.
Uměl si poradit tam, kde ostatní nevěděli.
A když byl v pohodě, byl to člověk, se kterým jsem chtěla zestárnout.
Jenže už tehdy tu byla i druhá stránka.
Úzkosti.
Pochybnosti.
Obrovský tlak na sebe.
Pocit, že nikdy není dost.
Myslela jsem si, že je to období.
Že až bude mít lepší práci…
Až bude méně stresu…
Až budeme bydlet ve svém…
Bude zase dobře.
Dnes si uvědomuji něco, co bych tehdy slyšela jen velmi nerada.
Není dobré vstupovat do manželství s tím, že si bereme člověka hlavně kvůli tomu, jaký by jednou mohl být.
Protože možná nikdy nebude.
A možná ani nemůže.
Člověk se může měnit.
Může růst.
Může na sobě pracovat.
Ale nikdo z nás nemá jistotu, že se druhý změní právě tak, jak doufáme.
Dlouho jsem si myslela, že si beru muže, který prochází těžkým obdobím.
Dnes už nevím, kde končí období a kde začíná člověk.
A to přiznání bolí.
Ne proto, že bych ho přestala milovat.
Pořád vidím jeho laskavost.
Jeho humor.
Jeho schopnosti.
Pořád vidím muže, do kterého jsem se zamilovala.
Jen už si nemyslím, že můžu postavit svůj život na naději, že jednou zmizí všechno, s čím dnes bojuje.
Možná totiž skutečná láska nezačíná ve chvíli, kdy věříme, že se druhý změní.
Možná začíná ve chvíli, kdy se dokážeme podívat na člověka takového, jaký je dnes.
A teprve potom se rozhodnout, jestli s touto realitou umíme žít.
