Článek
Celý život jsem začínala u ostatních
Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě empatická.
Že si všímám lidí.
Že mě zajímá, jak se cítí.
Že jim chci pomoct.
To všechno je pravda.
Jenže to není celý příběh.
Když jsem byla malá, naučila jsem se sledovat okolí.
Jestli je táta v pořádku.
Jestli nejsou problémy.
Jestli se něco nehroutí.
Část mé pozornosti byla pořád venku.
Pořád jsem hlídala.
Pořád jsem vyhodnocovala situaci.
Pořád jsem řešila něco za někoho.
A časem se z toho stal zvyk.
Dnes už nežiju v domě svého dětství.
Nikdo po mně nechce zachraňovat rodinu.
Jenže já jsem to dělala dál.
Potkávala jsem lidi a automaticky přemýšlela:
Jak se asi cítí?
Co potřebují?
Jak jim můžu pomoct?
A mezitím jsem přehlížela jednu osobu.
Sebe.
Největší změna přišla ve chvíli, kdy jsem si uvědomila něco jednoduchého.
Celý život jsem začínala jednou otázkou:
Co potřebují ostatní?
Teď se učím začínat jinak.
Co potřebuji já?
Je zvláštní, jak těžké to zpočátku bylo.
Měla jsem pocit, že jsem sobecká.
Že někoho zanedbávám.
Že bych měla víc pomáhat.
Jenže čím déle to zkouším, tím víc zjišťuji něco překvapivého.
Když se postarám nejdřív o sebe, neubývá mě.
Naopak.
Ožívám.
A možná právě to je rozdíl mezi životem, kdy neustále sleduju vítr kolem sebe, a životem, kdy konečně zapustím vlastní kořeny.
Dnes už se nesnažím být člověkem, který zachytí potřeby všech okolo.
Učím se být člověkem, který slyší i svoje vlastní.
A každý den začínám stejnou otázkou.
Co potřebuji já?
