Článek
Celý život ho chápu.
Chápu, jak mu je.
Chápu, proč reaguje tak, jak reaguje.
Chápu jeho tlak, jeho únavu, jeho tělo.
Vždycky jsem chápala.
A právě proto jsem ho nesla.
Snažila jsem se ho uklidnit.
Ulevit mu.
Být opora.
Naladit se na něj.
A věřila jsem, že to je láska.
Jenže teď se něco změnilo.
On mi posílá články.
Snaží se mi vysvětlit svůj stav.
Chce, abych to pochopila.
Ale já to chápu.
Já to chápu celý život.
A právě proto už to nemůžu dělat dál.
Protože „chápu“ u mě vždycky znamenalo:
že to vezmu na sebe
že ho unesu
že se přizpůsobím
A já už nemůžu.
Večer mi napsal, že mě potřebuje.
A já jsem neměla sílu za ním jít.
Ne proto, že bych byla necitlivá.
Ale protože moje tělo ví:
když tam půjdu
zase se naladím
zase ho ponesu
a zase se ztratím
A já se už nechci ztratit.
Poprvé v životě nejdu podle něj.
Jdu podle toho, co potřebuju já.
Podle toho, co potřebují moje děti.
Podle stability.
A to neznamená, že ho nechápu.
Znamená to, že už to nenesu.
A možná je to poprvé, co mezi tím dělám rozdíl.
Chápat neznamená nést.
A já jsem to měla celý život spojené.
Teď to pouštím.
A není to lehké.
Protože vidím, že ho to bolí.
Ale poprvé v životě vidím i sebe.
A nechci se ztratit znovu.
Závěr:
Možná láska není v tom, že druhého uneseme.
Možná je v tom, že ho vidíme…
a přesto zůstaneme stát sami za sebou.
A já mám pocit, že tohle se teď učím poprvé.
