Článek
L
Dlouho jsem si myslela, že když někdo vedle mě nemůže, musím přidat já.
Připadalo mi to správné.
Když je unavený, pomůžu víc.
Když je přetížený, převezmu jeho část.
Když je na dně, nesmím být taky unavená.
Jenže jsem si nevšimla jedné věci.
Nikdy to nekončilo.
Můj manžel už třetím rokem staví tiny house.
Je vyčerpaný.
Chce ho dokončit a věří, že nás jednou uživí jeho pronájem.
Rozumím tomu.
Vím, proč do toho dává všechno.
Jenže já jsem na rodičovské se dvěma malými dětmi.
Když jedu pomáhat na stavbu, děti jsou pořád moje starost.
Když přijedu domů, čeká mě domácnost.
Když není uvařeno, je potřeba uvařit.
Když je neuklizeno, je potřeba uklidit.
Když děti usnou, často ještě peru, sklízím hračky nebo přemýšlím, co bude zítra.
A když jsem večer úplně vyčerpaná, stejně mám pocit, že bych měla ještě něco udělat.
Jednou mi manžel řekl:
„Kdybys každý den něco udělala na stavbě, měli bychom to za půl roku hotové.“
Ta věta mě zasáhla.
Ne proto, že bych nechtěla pomoct.
Ale protože jsem si uvědomila, že moje práce jako by přestala být vidět.
Na stavbě je vidět každý nový trám.
Každá položená podlaha.
Každá natřená stěna.
U práce mámy není vidět skoro nic.
Jen jsou děti najedené.
Mají čisté oblečení.
Je uvařeno.
Domov funguje.
A právě proto je tak snadné uvěřit, že jsem vlastně celý den nic neudělala.
Pak jsem si položila otázku.
Kde vlastně končí moje odpovědnost?
Jsem partnerka.
Ano.
Ráda pomůžu.
Ale jsem také máma dvou malých dětí.
A moje děti potřebují mámu, která není neustále na hraně sil.
Ne mámu, která se večer přejídá, protože už nemá z čeho brát.
Ne mámu, která je protivná, protože celé týdny jen zachraňuje projekt.
Začínám chápat, že partnerství neznamená, že jeden člověk odnese všechno, co druhý už neunese.
Partnerství znamená, že oba nesou svůj díl.
Pomůžu se stavbou.
Pomůžu s organizací.
Přijedu natírat.
Ale nejsem zároveň hlavní pečující osoba o děti, hospodyně, koordinátorka stavby a druhý stavební dělník.
To už není partnerství.
To je cesta k vyhoření.
A víte, čeho bych jednou litovala nejvíc?
Ne toho, že se domeček nepovedl.
Litovala bych, že jsem kvůli němu přestala žít.
Že jsem přestala chodit do lesa.
Přestala tvořit.
Přestala psát.
Přestala být přítomná svým dětem.
Přibrala, protože jsem se jen snažila přežít.
A hlavně…
Že jsem přestala být sama sebou.
Dlouho jsem si myslela, že když partner nemůže, musím přidat já.
Dnes si myslím něco jiného.
Když jeden z nás dlouhodobě nemůže, řešením není, aby druhý přestal existovat.
Protože rodinu nedrží pohromadě člověk, který všechno unese.
Rodinu drží pohromadě lidé, kteří se po cestě neztratí sami sobě.
A já už nechci čekat na den, kdy bude všechno hotové.
Chci žít už teď.
Protože žádný domeček nestojí za to, abych po cestě přišla sama o sebe.
