Článek
Myslela jsem si, že dostávám pomoc
Dlouho jsem si myslela, že jsem nevděčná.
Vždyť jsem měla pomoc.
Někdo mi hlídal děti.
Někdo měl zájem.
Někdo mi nabízel svůj čas.
Měla bych být odpočatá.
Měla bych mít energii.
Jenže jsem ji neměla.
Čím víc pomoci jsem měla, tím unavenější jsem byla.
Dlouho jsem nechápala proč.
---
Začínalo to velmi nevinně.
„Pohlídám ti děti.“
To zní krásně.
A často to i krásné bylo.
Jenže za tím někdy následovalo:
„A ty si můžeš uklidit lednici.“
„A ty si můžeš umýt spíž.“
„A ty si můžeš konečně udělat pořádek.“
Na první pohled na tom není nic špatného.
Jenže já jsem často nechtěla uklízet lednici.
Nechtěla jsem umývat spíž.
Nechtěla jsem rovnat skříňky.
Já jsem chtěla jít na procházku.
Chtěla jsem si zacvičit.
Chtěla jsem si sednout na slunce.
Chtěla jsem tvořit.
Chtěla jsem si odpočinout.
---
Jenže jsem si řekla:
„Asi má pravdu.“
„Je hodná.“
„Nabízí pomoc.“
„Měla bych toho využít.“
A tak jsem šla uklízet lednici.
Ne proto, že jsem chtěla.
Protože jsem uvěřila, že bych měla chtít to, co někdo jiný považuje za správné.
---
A právě tady se něco začalo lámat.
Ne najednou.
Pomalu.
Po kouskách.
Přestala jsem se ptát:
Co chci já?
A začala jsem se ptát:
Co bych měla dělat?
---
Nejhorší bylo, že jsem si dlouho nevšimla, jak moc mě to změnilo.
Jen jsem pozorovala zvláštní věci.
Když jsem odpočívala a slyšela kroky na chodbě, něco ve mně sebou škublo.
Když někdo prošel kolem pokoje, zpozorněla jsem.
Když jsem seděla s čajem, měla jsem chuť vyskočit a začít něco dělat.
Ani jsem nevěděla proč.
---
Dnes už to chápu.
Nebála jsem se konkrétního člověka.
Bála jsem se kritiky.
Bála jsem se, že někdo uvidí, že odpočívám.
Bála jsem se, že budu vypadat líně.
Bála jsem se, že nedělám dost.
A tak jsem často dělala věci, které jsem vůbec dělat nechtěla.
Ne proto, že byly důležité.
Ale proto, že jsem ztratila kontakt sama se sebou.
---
Paradoxní je, že jsem tehdy měla s dětmi hodně pomoci.
Měla bych být odpočatá.
Měla bych mít energii.
Jenže jsem byla vyčerpaná.
Protože člověka neunaví jen práce.
Člověka unaví i život proti sobě.
---
Dnes si začínám uvědomovat něco důležitého.
Skutečná pomoc nevypadá takto:
„Pohlídám děti a ty si můžeš uklidit lednici.“
Skutečná pomoc vypadá spíš takto:
„Pohlídám děti. Co bys během té doby chtěla udělat ty?“
To je obrovský rozdíl.
V prvním případě někdo rozhodl za mě.
Ve druhém případě mi vrátil svobodu.
---
Možná právě proto mě dnes tolik přitahují obyčejné věci.
Procházka.
Plavání.
Západ slunce.
Psaní.
Tvoření.
Ne proto, že bych utíkala od povinností.
Ale proto, že se při nich znovu učím slyšet otázku, kterou jsem dlouho neslyšela:
Co chci já?
A pokaždé, když na ni odpovím, vrátí se ke mně kousek energie, který jsem roky hledala všude jinde.
