Článek
Můj manžel není „jen unavený“.
Je nestabilní podle zátěže.
Někdy funguje. Je s dětmi, je přítomný, zvládá.
A pak přijde propad. Úzkost. Průjem. Kolaps. Stažení do sebe.
A ty nikdy nevíš, jaký den bude.
Je tam vzorec, který vidím pořád dokola:
„Až něco dokončím, budu mít hodnotu. Pak si dovolím žít.“
Jenže ten „až“ nikdy nekončí.
A práce ho neléčí. Zhoršuje ho.
Když je pod tlakem, stáhne se.
Řeší jen sebe. Svoje tělo. Svoje stavy.
A já:
• přebírám víc péče
• držím děti
• držím domácnost
• a začínám se cítit sama
Co to dělá se mnou
Dlouhodobě je to:
• nejistota
• pocit, že se nemám o koho opřít
V těle:
• úzkost po ránu
• naštvání na manžela, že to tak je a zároveň výčitky, že to nedělá schválně
V chování:
• přizpůsobování
• čekání „až se uzdraví“
• snaha ho podržet
Dlouho jsem věřila, že:
„Až se uzdraví, budeme žít dobře.“
Dávala jsem mu prostor. Podporovala ho.
Terapie. Nemocenská. Jeho projekty.
A výsledek?
Nezlepšovalo se to.
Já byla čím dál víc vyčerpaná.
Moment, kdy se to ve mně zlomilo
Došlo mi něco, co nebylo příjemné.
On se snaží.
Ale nestačí to na život.
A hlavně:
• nemůžu čekat, až se uzdraví
• jeho uzdravení není v mé kontrole
• stabilitu si musím vytvořit sama
A to byl začátek změny.
Co mi reálně pomáhá bude v dalším článku.
