Článek
Dlouho jsem si myslela, že největším nebezpečím je, když člověk žádný sen nemá.
Dnes si myslím, že nebezpečné může být i něco jiného.
Když se člověk svým snem úplně stane.
Poslední tři roky sleduji, jak můj manžel staví tiny house.
Obdivuji ho.
Vím, kolik práce za tím je.
Vím, že to nedělá kvůli penězům.
Dělá to proto, že touží po jiném životě.
Jenže jsem si začala všímat něčeho, co mě zaskočilo.
Čím víc rostl domeček, tím méně jsem vídala svého manžela.
Pořád tam byl.
Ale myšlenkami byl jinde.
Pořád přemýšlel, co ještě dodělat.
Co koupit.
Co objednat.
Co vyřešit.
Jako by už nežil doma.
Jako by žil v budoucnosti.
V domě, který ještě nestál.
A pak mě napadla nepříjemná otázka.
Kolik lidí vlastně přijde o přítomnost kvůli budoucnosti, která ještě ani neexistuje?
Najednou jsem si uvědomila, že to není jen jeho příběh.
Znám lidi, kteří se úplně stanou svojí prací.
Svou firmou.
Svým sportem.
Svým dítětem.
Svým projektem.
A ani si nevšimnou, že mezitím přestali být partnerem.
Přítelem.
Rodičem.
Sami sebou.
Možná nejde o to, jestli máme sen.
Možná jde o to, jestli vedle něj ještě dokážeme žít.
Protože žádný splněný sen nám nevrátí roky, které jsme v něm zapomněli být přítomní.
A poslední dobou si říkám, že nechci jednou žít až v hotovém domečku.
Chci žít i cestou k němu.
Protože právě ta cesta je nakonec náš skutečný život.
