Článek
„Tati, uřízneš a dáš ten stromek do stojanu už 23. 12., prosím?“ „Ano!“ A skutečnost? S velkými prosbami, uháněním a někdy i křikem byl stromek připravený většinou až okolo oběda 24. 12. Jednou jsem neuháněla tátu vůbec a stromek byl hotový až ve 21 hodin 24. 12. Asi si dokážete představit, jaká byla u nás vánoční atmosféra.
Zpět na začátek. Tentokrát jsem se snažila opravdu nic nečekat a nepředstavovat si a stejně jsem byla zklamaná. Člověk asi přece vnitřně stále doufá. Řekla jsem si, že udělám jen to nejnutnější. Že do toho vložím co nejméně energie a snad se mi aspoň něco vrátí. Takže žádné velikánské vánoční úklidy. Jenom zlehka uklidit v obýváku. S mamkou jsem připravila polévku, kapra a salát. Táta s bráchou měli za úkol jenom připravit stromeček a samozřejmě dárky pro nás. Uf, jen s trochou uhánění je stromek hotový kolem oběda. To dnes šlape celkem dobře. Táta zůstává s bráchou doma a my jedeme do kostela. Jsme domluvení, že po příjezdu usmažíme kapra a půjdeme večeřet a pak na dárky. Máme připravený stůl, voláme je oba k večeři a brácha, i když byl doma o hodinu déle než my, si jde teprve umývat vlasy. Zato táta si sedá už ke stolu a začíná jíst bez nás. Vnitřně zuřím, beru tátovi talíř se slovy: „Tak snad aspoň na Vánoce budeme jíst spolu všichni jako rodina!“. Než dosedneme úplně všichni ke stolu, táta vypije přípitek sobě i mámě. Proč se vůbec tak snažím? Brácha se konečně uráčil přijít ke stolu, pouštíme koledy a začínáme jíst. Jenže já jsem už naštvaná a nemám vlastně ani chuť k jídlu. Ještě než dojím já s mamkou polévku, táta už má snědeného kapra. Můj smutek se prohlubuje, ale nekomentuju to. Sklidíme ze stolu a chceme jít ke stromečku, když v tom se dozvídám, že táta nemá zabalené dárky a brácha nemá vlastně žádné dárky. To mě už úplně dorazilo a naštvaná si sedám k televizi a je mi už všechno úplně jedno. Jen těžko potlačuju slzy. Táta s bráchou přicházejí asi po 45 minutách. Na dárky nemám vůbec náladu. Nemluvě o tom, že máme zpoždění a nestihnu začátek nové pohádky na ČT1, na kterou se vždycky tolik těším. Dívám se na to, jak rozbalují dárky ode mě, a i když projevují radost, tak mě to vůbec netěší. Táta mi přisune dárek od něj. S nezájmem ho rozbaluju a nacházím tam nový notebook. Ty jo. Ten jsem si hodně přála. Ale po celém tom nefungujícím dni, křiku a vnitřní zlobě mě to moc netěší. Poděkuju, ale cítím v sobě velké prázdno a jdu si sednout k vánoční pohádce. Ještě jsme měli v plánu pouštět lodičky se svíčkami, ale při představě, že se bude moje loď přibližovat k tátovi, o to ani nemám zájem. Nechci si nimi trávit čas. Takže to vypouštím. Nerozbalené prskavky schovám na příští rok. V duchu si slibuju, že takhle to už nikdy nechci. Na příští rok musím vymyslet něco jiného. Cítili jste se tak také někdy?
