Článek
Dlouho jsem si myslela, že když tě chápu, nemůžu se zlobit.
Že když vidím tvoji bolest, tvoje vyčerpání a to, jak tě tvoje tělo zastavuje…
musím být hlavně laskavá.
Hlavně chápat.
Hlavně vydržet.
Jenže čím déle v tom jsme, tím víc cítím ještě něco jiného.
Frustraci.
Protože pořád točíme stejný kruh.
Ty víš, co potřebuješ.
Víš, že potřebuješ sport.
Víš, že potřebuješ lidi.
Víš, že potřebuješ jiný režim.
Víš, že když jedeš dlouho pod tlakem, tvoje tělo se zhroutí.
A stejně čekáš až do chvíle, kdy tě tělo úplně zastaví.
A mě strašně bolí dívat se na to pořád dokola.
Ne proto, že bych tě neměla ráda.
Ale protože už nemůžu nést následky toho, že svůj život dlouhodobě neměníš.
A poprvé v životě si dovolím říct něco, co jsem si dřív zakazovala.
Mám právo být na tebe naštvaná.
Mám právo zlobit se, že se pořád vracíme na stejné místo.
Mám právo být unavená z toho, že vedle tebe žiju v neustálém napětí.
A mám právo na chvíli odejít.
Ne jako trest.
Ne jako manipulaci.
Ale proto, že už nechci deset dní v kuse držet všechno sama vedle člověka, který se sám nerozhodne něco změnit.
Potřebuju prostor.
Potřebuju klid.
Potřebuju se nadechnout.
A možná je to poprvé, co si dovolím chránit sebe, místo abych pořád chránila jen tebe.
Závěr:
Možná zdravá láska nevypadá tak, že jeden člověk všechno vydrží.
Možná někdy vypadá tak, že člověk řekne pravdu.
I když bolí.
A moje pravda je, že už nechci žít v kruhu, který ničí nás oba.
