Článek
Celý život jsem nechtěla opakovat to, v čem jsem vyrůstala.
Chtěla jsem jiný život.
Šla jsem do terapie.
Snažila jsem se chápat.
Cvičila jsem.
Jedla zdravě.
Pracovala na sobě.
Dělala jsem všechno jinak než moji rodiče.
A stejně…
Jsem tady.
Mám partnera, který je nemocný.
Život, který není stabilní.
A pocit, že to není to, co jsem si představovala.
A pak přijde ta myšlenka:
„K čemu to všechno bylo?“
Když se dívám kolem sebe, vidím lidi, kteří se soustředí na peníze.
Vydělávají.
Budují.
Fungují.
A já?
Já jsem šla do hloubky.
Do pocitů.
Do sebe.
Do změny.
A teď to vypadá, jako by to nepřineslo výsledek.
Jenže ono to není pravda.
Rozdíl není v tom, že bych si vybrala špatně.
Rozdíl je v tom, že to teď vidím.
Kdybych tu práci na sobě neudělala, možná bych si vůbec neuvědomila, že mi něco nesedí.
Možná bych to brala jako normální.
Přizpůsobila se.
Zvykla si.
A jela dál.
Ale já to tak nemám.
Já to cítím.
Cítím, že to nechci.
Cítím, že mi to nestačí.
Cítím, že potřebuji jiný život.
A to je ten rozdíl.
Možná jsem nezměnila všechno.
Ale změnila jsem sebe.
A tím se změnilo i to, co jsem ochotná žít.
Možná nejsem na konci.
Možná jsem uprostřed.
Uprostřed cesty, kdy už vidím pravdu, ale ještě nemám nové řešení.
A to je těžké místo.
Ale je to místo, kde se věci opravdu mění.
Závěr:
Možná jsem neudělala chybu.
Možná jsem jen došla dál, než jsem si kdy dokázala představit.
A teď stojím na místě, kde už nemůžu jít zpátky.
A ještě úplně nevím, jak jít dál.
Ale vím jedno.
To, co jsem udělala na sobě, nebylo zbytečné.
Byl to začátek.
A možná právě teď začíná ta část, kde se to začne promítat i do mého života.
