Článek
Když dobrý člověk nestačí
Dneska nefungoval.
Nepomohl mi s uspáváním ani koupáním, i když jsem ho poprosila.
Řekl, že se pokusí, ale neslibuje.
A pak nemohl.
Ležel.
A přitom…
Celý den dělal malé věci.
Umyl všechno nádobí.
Vynesl koše.
Donesl vodu.
Když něco potřebuju, podporuje mě.
Když chci cvičit, snaží se pohlídat děti.
Když mluvím, poslouchá.
Když se rozhodujeme, hledáme kompromis.
Nemůžu říct, že je špatný.
Naopak.
Je to jeden z nejčistších lidí, které znám.
Nikomu by neublížil.
A přesto to nestačí.
Protože vedle toho všeho je tu i jiná realita.
Často nefunguje.
Je unavený, odpojený.
Nezvládá běžné věci kolem dětí.
Jeho nemoc se dlouhodobě nelepší.
A já v tom žiju každý den.
A to je na tom to nejtěžší.
Kdyby byl zlý, bylo by to jednodušší.
Kdyby ubližoval, měla bych jasný důvod odejít.
Ale on se snaží.
Jenže jeho snaha nestačí na život, který potřebuju.
Dlouho jsem si říkala:
„v nemoci i ve zdraví“
Držela jsem to.
Chápala.
Podporovala.
Čekala.
Jenže to trvá dlouho.
A nemění se to.
A mně dochází něco, co se mi říká těžko.
On je dobrý člověk.
Ale tohle mi nestačí.
Chybí mi partnerství.
Chybí mi lehkost.
Společné fungování.
Povídání si.
Pocit, že na to nejsem sama.
Nechci jen přežívat vedle někoho, kdo se snaží.
Chci žít s někým, kdo to dokáže unést.
A to není výčitka.
To je realita.
Neznamená to, že ho nemám ráda.
Znamená to, že si začínám přiznávat svoje potřeby.
A že dobro člověka a kvalita života vedle něj nejsou vždycky to samé.
Možná nejtěžší není odejít od někoho, kdo je zlý.
Možná nejtěžší je přiznat si, že ani dobrý člověk někdy nestačí.
A že to neznamená, že je něco špatně s ním.
Ale že je čas začít být pravdivá sama k sobě.
