Článek
Můžu tě chápat. A stejně se zlobit
Dlouho jsem měla pocit, že když někoho chápu, nemůžu být naštvaná.
Když vidím jeho bolest, jeho tlak, jeho vyčerpání…
tak přece nemám právo cítit zlost.
A tak jsem ji potlačila.
Litovala jsem ho.
Chránila ho.
Omlouvala ho.
Říkala jsem si:
„on za to nemůže“
„má těžké dětství“
„je přetížený“
A to všechno je pravda.
Jenže dneska vidím ještě něco dalšího.
On ví, co mu pomáhá.
Ví, že potřebuje sport.
Ví, že potřebuje lidi.
Ví, že potřebuje změnit režim.
Ví, že když je dlouho zavřený v práci a tlaku, jeho tělo se zhroutí.
A stejně to pořád dělá.
A mě začíná docházet něco, co jsem dlouho nechtěla vidět.
Jeho bolest je skutečná.
Ale některé věci má ve svých rukou.
Mohl by chodit pravidelně na terapii.
Mohl by dělat kroky.
Mohl by změnit svůj život víc, než ho mění teď.
A nedělá to.
A já jsem naštvaná.
Ne proto, že je nemocný.
Ale protože následky jeho života neseme všichni.
Já.
Děti.
Náš vztah.
A já jsem si dlouho zakazovala tohle vidět.
Protože jsem měla pocit, že zlost znamená nelásku.
Jenže dneska cítím něco jiného.
Můžu ho chápat…
a stejně mě to může štvát.
Můžu vidět, proč je takový…
a zároveň už nechtít v tom dál žít.
A možná je to poprvé, co odděluju dvě věci, které jsem měla celý život spojené.
Pochopení neznamená omlouvání.
Láska neznamená nést všechno.
A soucit neznamená ztratit sama sebe.
Závěr:
Možná zdravá zlost nevzniká tehdy, když druhého nenávidíme.
Možná vzniká tehdy, když už nechceme dál popírat vlastní pravdu.
A moje pravda je:
už nechci nést něco, co má ve svých rukou on sám.
