Článek
A tak jsem roky dělala přesně tohle:
Když mě něco bolelo, nebrala jsem to jako informaci.
Brala jsem to jako svůj problém.
Neptala jsem se: „Proč mě to bolí?“ „Co mi chybí?“ „Jsem v tom vztahu vůbec šťastná?“
Ale: „Jak to mám lépe unést?“
Když jsem cítila prázdnotu, osamění nebo nenaplnění, sedla jsem si sama se sebou a snažila se to zregulovat.
Vyplakala jsem to. Vydupala. Rozdýchala. Odchodila. Přepsala myšlenkami. Uklidnila.
A vždycky jsem si říkala: „Dobře. Už je to lepší. Už to zvládám.“
Byla jsem na sebe vlastně pyšná.
Měla jsem pocit, že jsem lepší než ostatní ženy. Že nejsem hysterická. Že partnera nezatěžuju. Že vydržím. Že chápu jeho bolest. Že ho podržím. Že ustojím období, kdy mezi námi skoro není partnerský vztah.
Postupně jsem si zvykla na to, že nejsem vztahově napojená.
Na to, že vedle sebe nemám partnerství, ale spíš: „já čekám, až se uzdravíš, a mezitím tě podporuju.“
A moje hlava se tomu přizpůsobila.
Otupila jsem svoje myšlenky.
Přestala jsem si dovolovat přemýšlet o tom, že jsem nešťastná.
Jenže tím to nezmizelo.
Jen se to přesunulo jinam.
Do těla.
A tam už to nešlo umlčet.
Začala jsem být v permanentním napětí. Pod tlakem. Před výbuchem. Přejídala jsem se. Nedokázala jsem zhubnout. Pořád jsem něco potřebovala zajíst, zaplnit, otupit.
A dlouho jsem si myslela, že problém je: jídlo, disciplína, únava, slabá vůle.
Teď ale začínám chápat něco mnohem hlubšího.
Moje tělo možná jen neslo bolest, kterou moje hlava už nechtěla vidět.
Protože člověk může umlčet myšlenky. Může se naučit všechno chápat. Může být strašně „vědomý“.
Ale tělo nakonec stejně řekne pravdu.
A já dnes vidím, že moje psychická práce na sobě byla dlouho postavená špatně.
Nepoužívala jsem ji k tomu, abych lépe slyšela sebe.
Používala jsem ji k tomu, abych necítila bolest.
Jenže bolest není vždycky chyba.
Někdy je to informace.
Informace, že člověk dlouhodobě nežije dobře. Že něco důležitého chybí. Že jeho potřeby nezmizely jen proto, že je umí potlačit.
A možná největší omyl byl tenhle:
Myslela jsem si, že silná žena je ta, která vydrží všechno.
Dnes si začínám myslet, že opravdu silná žena je ta, která si dokáže přiznat pravdu o tom, co cítí.
