Článek
Nejhorší není být sama. Nejhorší je být sama vedle tebe
Dlouho jsem si myslela, že největší problém je to, že jsem na všechno sama.
Na děti.
Na domácnost.
Na život.
Jenže teď vidím, že to není pravda.
Protože když jsem sama u mámy, zvládám to mnohem líp.
Děti jsou na mě.
Všechno je na mě.
A přesto jsem klidnější.
Mám víc energie.
Jsem milejší na děti.
Necítím takový tlak.
A pak mi došlo něco strašně bolestivého.
Nejvíc mě nevyčerpává to, že jsem sama.
Nejvíc mě vyčerpává být sama vedle tebe.
Vedle člověka, který je fyicky přítomný…
ale duchem pryč.
Chodíš jako duch.
Jako zombie.
A já nikdy nevím, co přijde.
Jestli tě mám nechat být.
Jestli něco říkat.
Jestli tě ignorovat.
Bojím se kolem tebe chodit.
A to je strašně těžké přiznat.
Protože tě chápu.
Vím, že jsi vyčerpaný.
Vím, že tvoje tělo už dlouho jede přes hranu.
Jenže zároveň vidím ještě něco dalšího.
Ty víš, co potřebuješ.
Víš, že ti pomáhá sport.
Víš, že potřebuješ lidi.
Víš, že potřebuješ jiný režim.
A stejně to neděláš.
Čekáš až do kolapsu.
A pak kolem sebe kopeš.
Že za to můžou rodiče.
Že se mají změnit oni.
Že ti málo pomáhám já.
Že nemáš možnosti.
Ale aktivně je nehledáš.
A mě to začíná strašně bolet.
Protože já už nemám sílu nést následky toho, že svůj život neměníš.
A nejhorší je, co to dělá mně.
Doma jsem podrážděná.
Naštvaná.
Bez energie.
Křičím na děti.
A taková být nechci.
Nechci žít v neustálém napětí.
Nechci pořád čekat, jestli dneska budeš fungovat.
A hlavně:
už nechci nést zodpovědnost za tvoje uzdravení.
Protože to není v mých rukou.
Já tě nemůžu donutit dělat kroky.
Nemůžu za tebe změnit život.
A čím dál víc cítím, že pokud to neuděláš ty…
tak se v tom ztratíme všichni.
Závěr:
Práce bude vždycky dost.
Povinností taky.
Ale zdraví, vztah a rodina nejsou samozřejmost.
A já už nechci dál žít v naději, že jednou přijde změna sama.
Protože některé věci se změní teprve ve chvíli, kdy za ně člověk opravdu převezme zodpovědnost.
