Článek
Vždycky jsem chtěla být jiná.
Jiná než moje máma.
Jiná než to, co jsem zažila.
Chtěla jsem být klidná.
Přítomná.
Vědomá.
Taková ta „Montessori máma“.
Být s dítětem.
Vnímat ho.
Dávat mu prostor.
Chodit ráno ven.
Tvořit.
Měla jsem jasnou představu.
A teď?
Realita je úplně jiná.
Láďa poslouchá audiopohádky.
Jsme doma.
Občas si spolu čteme.
Vaříme spolu jednou za čtrnáct dní.
A já na to často nemám náladu.
Nemám energii.
Nemám chuť.
A místo toho přemýšlím.
O manželovi.
O mámě.
O tom, jak se z toho všeho nezbláznit.
Snažím se vystoupit ze spoluzávislosti.
A bere mi to všechno.
A pak přijde ta myšlenka:
„Tohle jsem přece nechtěla.“
A bolí to.
Protože mám pocit, že jsem selhala.
Ale čím víc se na to dívám, tím víc mi dochází něco jiného.
Já nejsem špatná máma.
Já jsem máma, která je přetížená.
Ne dítětem.
Ale životem.
Vztahem.
Napětím.
Nejistotou.
A v tomhle stavu se nedá tvořit.
V tomhle stavu se přežívá.
A já přežívám.
Držím základ.
Jídlo.
Děti.
Den.
A na víc často není kapacita.
A víš co?
Možná je to v pořádku.
Protože tohle není finální verze mě.
Tohle je fáze.
Fáze, kdy se snažím postavit sebe zpátky na nohy.
A až budu mít víc klidu…
Možná se vrátí i ta máma, kterou jsem chtěla být.
Ale nebude dokonalá.
Bude skutečná.
A možná to bude víc než ten obraz, který jsem si vysnila.
Závěr:
Možná nejsem máma, jakou jsem si představovala.
Ale jsem máma, která drží život pohromadě.
A možná právě to je teď to nejdůležitější.
A všechno ostatní může přijít později.
