Článek
Celý život jsem si myslela, že moje hodnota je v tom, kolik unesou moje záda
Dlouho jsem žila s pocitem, že moje hodnota je v tom, kolik toho zvládnu.
Kolik unesu. Kolik vydržím. Kolik pomůžu. Kolik lidí zachráním. Kolik práce udělám, aniž bych si stěžovala.
A protože jsem toho unesla hodně, okolí si na to zvyklo.
Postupně se ze mě stal člověk, který:
vždycky nějak pomůže,
vždycky něco zařídí,
vždycky myslí dopředu,
vždycky se přizpůsobí.
Jenže problém je, že požadavky druhých lidí nikdy nekončí.
Nikdy nepřijde moment, kdy všichni řeknou: „Tak. Už stačí. Teď odpočívej.“
Naopak.
Čím víc člověk unese, tím víc se to začne brát jako samozřejmost.
A já jsem si dlouho myslela, že když budu ještě hodnější, ještě schopnější, ještě obětavější, tak konečně přijde klid.
Jenže nepřišel.
Přicházelo jen další: „Můžeš ještě tohle?“ „A nepomohla bys ještě s tímhle?“ „A proč ještě neuděláš tohle?“
A já se postupně úplně ztratila sama sobě.
Teprve teď mi dochází něco strašně důležitého:
Moje hodnota není v tom, kolik unesou moje záda.
Moje hodnota není v tom, kolik toho udělám pro ostatní.
Ani v tom, jak moc se rozdám.
Protože kdyby byla, pak bych musela celý život dokazovat, že si zasloužím existovat tím, že se neustále přetěžuji.
A to není život.
Moje hodnota je v tom, že jsem člověk.
Že cítím. Že tvořím. Že miluju. Že vnímám krásu. Že umím vytvářet bezpečí. Že umím druhé hluboce chápat. Že přináším život, atmosféru, citlivost, jemnost, hloubku.
Ne jen výkon.
Ne jen službu.
Ne jen funkci.
A možná právě proto mě tak léčilo, když jsem si šla kreslit.
Protože jsem na chvíli nebyla:
pomocník,
organizátor,
nosič potřeb ostatních.
Byla jsem zase člověk.
A možná právě tohle se teď učím úplně nejvíc:
Že moje hodnota nezačíná až tam, kde se rozdám pro všechny okolo.
Možná má hodnotu už jen to, že existuju i sama pro sebe.
