Článek
Přestala jsem běhat za požadavky ostatních. A poprvé mám pocit, že můj život patří i mně
Dlouho jsem fungovala tak, že jsem celý den reagovala na ostatní lidi.
Co chce manžel. Co chce tchyně. Co potřebují děti. Co je potřeba udělat na stavbě. Co ještě chybí. Co bych měla stihnout.
A já mezi tím vším lítala jako hadr na koštěti.
Pořád v pohybu. Pořád něco řešit. Pořád něco dohánět.
Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc dalších požadavků přicházelo.
A nejhorší bylo, že nikdo stejně nebyl opravdu spokojený.
Pořád bylo ještě něco potřeba.
A já byla čím dál víc:
vyčerpaná,
podrážděná,
vnitřně prázdná,
naštvaná, že tak strašně lítám… a stejně to nestačí.
A zároveň jsem začala vidět ještě něco: že ani já sama nejsem spokojená.
Protože jsem sice celý den plnila potřeby ostatních, ale moje vlastní důležité věci zůstávaly pořád někde vzadu.
Chtěla jsem si:
odpočinout,
být chvíli v klidu,
kreslit,
mít čistší prostor,
být s dětmi hezky,
mít pocit, že můj den měl nějaký rytmus.
Jenže místo toho jsem pořád jen reagovala na ostatní.
A večer jsem měla pocit, že jsem celý den strašně makala… a přesto vlastně nežila svůj život.
Teď začínám dělat něco úplně jiného.
Večer si sednu a napíšu si:
Co zítra opravdu potřebujeme my s dětmi?
Ne ostatní.
My.
Napíšu si:
kdy děti potřebují jíst,
kdy spát,
co potřebuju já,
co je opravdu důležité,
a jaké jsou moje tři hlavní priority dne.
Ne dvacet věcí.
Tři.
A podle toho jedu.
Najednou zjišťuju něco strašně zvláštního:
Když mám hotové to, co je důležité pro mě a děti, jsem mnohem klidnější.
I když ostatní nejsou úplně spokojení.
Protože už nežiju celý den jen jako reakce na cizí požadavky.
A paradoxně: když přestanu lítat za všemi, nejsem už večer tak vnitřně prázdná.
Ne proto, že bych dělala míň.
Ale protože konečně část energie dávám i svému vlastnímu životu.
Možná totiž problém nikdy nebyl v tom, že bych byla málo schopná.
Možná problém byl, že jsem celý život plnila priority ostatních… a čekala, že jednou díky tomu přijde klid.
Jenže klid nepřišel.
Přišel až ve chvíli, kdy jsem si dovolila začít brát vážně i svoje vlastní potřeby.
