Článek
Celý den jsem se snažila.
Ne navenek.
Ale uvnitř.
Srovnat se.
Uklidnit se.
Zvládnout emoce.
Nenaštvat se na něj.
Nevyčítat mu jeho nemoc.
Milovat ho.
Odpouštět.
Chápat.
A tohle všechno stojí strašně moc energie.
Možná víc než uklidit byt.
Možná víc než si hrát s dětmi.
A já jsem si celou dobu říkala, že dělám málo.
Že bych měla zvládat víc.
Ale pravda je jiná.
Já jsem dělala maximum.
Možná víc, než jsem si kdy dovolila vidět.
Celý den jsem nesla vztah.
Nesla jeho.
Nesla atmosféru.
A pak jsem se divila, že už nemám sílu na nic dalšího.
Až teď mi dochází ještě jedna věc.
Tím, že jsem to nesla…
Jsem mu vlastně umožňovala zůstat tam, kde je.
Nemusel se postavit.
Nemusel to řešit.
Protože jsem to nějak vždycky podržela.
A to bolí vidět.
Protože to nebylo ze špatného úmyslu.
Bylo to z lásky.
Ale nevedlo to k dobrému.
A teď poprvé cítím něco jiného.
Že už nemůžu.
Že pokud tam zůstanu, nebudu stabilní.
Nebudu máma, jakou chci být.
Nebudu ani sama sebou.
A tak poprvé dělám rozhodnutí jinak.
Ne podle toho, co by měl zvládnout on.
Ale podle toho, co potřebuju já.
Odjíždím.
Minimálně na měsíc k mamce.
Ne jako útěk.
Ale jako krok k tomu, abych se mohla nadechnout.
A začít fungovat jinak.
Závěr:
Možná jsem si dlouho myslela, že musím vydržet.
Ale dneska cítím, že někdy je síla odejít.
Ne proto, že bych vzdávala.
Ale proto, že konečně přestávám nést něco, co není moje.
A dávám prostor tomu, abych se mohla vrátit sama k sobě.
