Článek
Poslední dobou si pokládám otázku, která mě docela bolí.
Jak je možné, že jsem si vybrala člověka, který mi v některých věcech připomíná mého otce?
Vyrůstala jsem vedle psychicky nemocného člověka.
Znala jsem úzkost.
Napětí.
Přizpůsobování se náladám druhého.
Věděla jsem, jak snadno se celý život rodiny začne točit kolem toho, aby jeden člověk fungoval.
A právě proto jsem na sobě tolik pracovala.
Psychologové.
Knihy.
Kurzy.
Přemýšlení o vlastních vzorcích.
Chtěla jsem vytvořit úplně jiný život.
A přesto dnes vidím něco, co mě děsí.
Když má manžel problém, okamžitě ho začnu řešit.
On má úzkost → já hledám řešení.
On se hroutí → já začnu fungovat za dva.
On neví, co dál → já začnu plánovat.
A najednou jsem zpátky v roli, kterou znám z dětství.
Ne proto, že bych si vědomě vybrala muže, kterého budu zachraňovat.
Spíš jsem si vybrala člověka, kterého jsem milovala.
Byl vtipný.
Chytrý.
Šikovný.
Hravý.
Uměl si poradit.
A možná tam bylo ještě něco.
Byl mi v něčem známý.
A známé může být zvláštně přitažlivé, i když jsme si kdysi slíbili, že už to nikdy nechceme zažít.
Dlouho jsem si myslela, že práce na sobě znamená, že už nikdy neudělám podobnou chybu.
Dnes si myslím, že jsem to pochopila špatně.
Práce na sobě neznamená, že už nikdy nespadnu do starého vzorce.
Znamená, že ho jednoho dne poznám.
A můžu se zastavit.
Dřív jsem si říkala:
„Manžel má problém. Musím ho vyřešit.“
Dnes se učím říkat:
„Manžel má problém. Můžu ho milovat, ale nemusím ho vyřešit.“
To je pro mě obrovský rozdíl.
Nemůžu zařídit jeho léčbu.
Nemůžu za něj změnit jeho život.
Nemůžu ho donutit, aby se uzdravil.
Můžu ale změnit svůj díl.
Chránit sebe.
Chránit děti.
Budovat svůj vlastní život.
A přestat nést batoh, který patří někomu jinému.
Možná jsem si tedy nevybrala kopii svého otce.
A možná ani nemusím celý život hledat odpověď na otázku, proč jsem si vybrala právě tohoto člověka.
Důležitější otázka je:
Co udělám teď, když už ten vzorec vidím?
Protože možná největší důkaz toho, že jsem se ze svého dětství vymanila, není to, že jsem si vybrala dokonale jiného člověka.
Možná je to schopnost říct:
„Tohle už znám. Tohle nechci opakovat. A tentokrát můžu reagovat jinak.“
Poznali jste někdy ve svém vztahu vzorec, který vám připomněl vlastní dětství? A dokázali jste ho časem změnit?
