Článek
Už neutíkám. Jen se učím být v klidu
Dřív jsem přijela k mámě… a nevydržela tam.
Bylo tam moc věcí.
Moc chaosu.
Moc pocitů.
A ve mně se okamžitě spustilo:
„musím pomoct“
„musím to zachránit“
„jinak bude nešťastná“
A to bylo neunesitelné.
Tak jsem utíkala.
K tetě.
Za kamarádkami.
Kamkoliv, kde to nebylo tak těžké.
Myslela jsem si, že utíkám před prostředím.
Ale dneska vidím, že jsem utíkala před tím tlakem uvnitř sebe.
Před pocitem, že to musím držet.
---
Dnes je to jiné.
Jsem u mámy.
A zůstávám.
Mám svůj pokoj.
Svoji koupelnu.
Svoje patro.
A hlavně:
necítím, že ji musím zachraňovat.
Vím, že s dvěma dětmi můžu pomoct jen omezeně.
A že to stačí.
Poprvé necítím ten starý tlak.
A tak nemusím utíkat.
---
A děje se ještě něco zvláštního.
Nechce se mi nikam.
Ne k manželovi.
Ne k tetě.
Ani za kamarádkami.
Ne proto, že by mi tam nebylo dobře.
Ale protože poprvé cítím, že mi je dobře tam, kde jsem.
Stačí mi jít ven.
Projít se s kočárkem.
Ostříhat pár stromků.
Být v tichu.
Jednoduché věci.
---
Jenže je tu ještě jedna věc.
Večer přijde prázdno.
A já jím čokoládu.
Celý den.
A dřív bych si řekla, že je to problém.
Že zase něco nezvládám.
Ale dnes to vidím jinak.
Tohle není útěk.
To je dosycování.
Moje tělo si po dlouhé době dovoluje ulevit.
Doplnit energii.
Doplnit radost.
Doplnit klid.
Ne dokonale.
Ale nějak.
---
A tak si začínám uvědomovat něco důležitého.
To, že už neutíkám, není samozřejmost.
To je změna.
To je posun.
To je začátek něčeho nového.
---
Závěr:
Možná jsem si dlouho myslela, že klid znamená dělat věci správně.
Dneska cítím, že klid znamená zůstat.
Neutéct.
Nevzít si víc, než unesou moje síly.
A nechat věci být.
A to, že se teď učím jen být…
není málo.
Je to poprvé dost.
