Článek
Když jsem zavřela oči a představila si jaké by to bylo mít štěně, nebylo to o psovi.
Viděla jsem radost.
Bezprostřednost.
Živost.
Viděla jsem, jak za mnou běží, jak se raduje, jak chce být se mnou.
Jak skáče, abych ho hladila.
A najednou mi došlo, že tohle je přesný opak toho, co teď zažívám doma.
Můj manžel je nemocný.
Často je odpojený.
Unavený.
Někdy podrážděný.
A já to chápu.
Ale zároveň mi něco chybí.
Chybí mi:
• spontánní radost
• lehkost
• kontakt
• někdo, kdo se na mě těší
• pocit, že v tom nejsem sama
A pak mi to došlo úplně naplno.
👉 já nechci štěně
👉 já chci to, co představuje
Nechci další zodpovědnost. To by vše ve výsledku jen zkomplikovalo.
Chci víc života.
A možná ještě něco:
Chci si občas oddechnout.
Ne být pořád ta, která:
• drží
• pečuje
• vymýšlí dětem program
• zvládá
V té představě jsem viděla i to, že si děti hrají. Jsou veselé.
A já na chvíli nemusím být stoprocentní.
A to byla obrovská úleva.
Uvědomila jsem si, že jsem vlastně vyprahlá.
Po radosti.
Po blízkosti.
Po lehkosti.
A že to není slabost.
Je to normální.
Závěr:
Nechci utéct do dalšího řešení.
Chci jít blíž k tomu, co mi chybí.
Možná to není o tom přidat něco dalšího do života.
Možná je to o tom začít víc žít ten, který už mám.
