Článek
Poslední dobou mi v hlavě několikrát denně zazní jedna věta.
„Vylez z jeho hlavy.“
Řekl mi ji manžel.
A myslím, že je to jedna z nejdůležitějších vět, které jsem za poslední roky slyšela.
Ne proto, že bych jí nerozuměla.
Právě naopak.
Protože ji potřebuju slyšet pořád dokola.
Když je manžel unavený.
Když je smutný.
Když ho něco trápí.
Když nevím, co s ním bude.
Automaticky začnu přemýšlet.
Co se mu honí hlavou?
Jak se cítí?
Co potřebuje?
Jak mu můžu pomoct?
Jak ho zachránit?
A než si toho všimnu, jsem zase v jeho životě víc než ve svém.
Myslím, že právě proto je spoluzávislost tak zákeřná.
Není to jednorázové rozhodnutí.
Není to něco, co člověk jednou pochopí a má hotovo.
Je to zvyk.
Vyšlapaná cesta v hlavě.
A člověk po ní začne chodit dřív, než si toho všimne.
Proto mi tak pomáhá ta jednoduchá věta.
„Vylez z jeho hlavy.“
Neříká mi, že mi na něm nemá záležet.
Neříká mi, že ho nemám chápat.
Jen mi připomíná, že tam nebydlím.
Že jeho život není můj život.
Jeho myšlenky nejsou moje myšlenky.
Jeho cesta není moje cesta.
Moje cesta je tady.
V mém těle.
V mém dni.
V mých dětech.
V tom, co právě teď potřebuju já.
A tak si tu větu poslední dobou opakuju znovu a znovu.
Vylez z jeho hlavy.
A pokaždé, když to udělám, vrátí se ke mně kousek energie, který jsem předtím nevědomky odevzdala někomu jinému.
