Článek
Šla jsem domů.
A v hlavě mi běželo:
jaký bude
jaká bude atmosféra
bude to v pohodě, nebo ne
A najednou mi to došlo.
Tohle jsem už zažila.
Jako malá.
Taky jsem přicházela domů a nevěděla.
Jaký bude táta.
Jestli pil, nebo ne.
Jestli bude klid, nebo napětí.
Tělo bylo v pozoru.
Skenovalo.
Naslouchalo.
Připravovalo se.
A dneska?
Dělám to samé.
Jen místo táty je tam můj muž.
A já jsem zase v tom napětí.
Jenže teď už nejsem dítě.
Teď mám svoje děti.
A tohle už nechci dál žít.
Dřív jsem to řešila jinak.
Bylo mi ho líto.
Chápala jsem ho.
Snažila jsem se pomoct.
Uklidnit to.
Naladit se.
A tím jsem vlastně dělala to samé jako kdysi.
Přizpůsobovala jsem se atmosféře.
A doufala, že to bude dobré.
Ale teď se něco změnilo.
Už mi ho není jen líto.
Teď mě to štve.
Štve mě, že zase žiju v nejistotě.
Že zase čekám, jaký bude den.
Že zase řeším jeho místo sebe.
A ten vztek není proti němu.
Ten vztek je signál.
Že už to nechci.
Že už nechci žít v atmosféře, která se mění podle někoho jiného.
Že už nechci, aby moje děti cítily to, co jsem cítila já.
A možná poprvé v životě cítím něco nového.
Ne že to zvládnu.
Ale že z toho můžu vystoupit.
Ne tím, že ho změním.
Ale tím, že se přestanu přizpůsobovat.
Že přestanu skenovat jeho náladu.
Že začnu stát sama za sebe.
Závěr:
Možná nejtěžší není to, co se děje teď.
Možná nejtěžší je uvědomit si, že to známe už z dětství.
Ale možná právě v tom je i síla.
Protože teď už nejsme malé.
A nemusíme to jen vydržet.
Můžeme to začít měnit.
