Článek
Manžel za pár hodin zase přijede na návštěvu a já si s sebou zapomněla vzít něco ke čtení, tak ho instruuju. Ne, že bych nevěděla, že ta dredatá holka se jmenuje Lucie Kutrová a ve skutečnosti jsou to copánky, nebo že ta kniha se jmenuje 151 dní Pacifickou hřebenovkou. Taky bych ji mohla nazvat Holka s Bucket listem, ale manžel by mi stejně nerozuměl, takže to musím vysvětlit co nejjednodušeji.
Tohle těhotenství bylo o dost náročnější, než to první před pěti lety. Když jsem se vyhrabala z prvního trimestru a byla schopna zase trochu fungovat, půjčila jsem si v knihovně Lucky první knihu o její cestě Pacifickou hřebenovkou. Někdo je schopný tuhle knihu zhltnout za pár dní, ale já jsem brzy pochopila, že můj styl čtení bude jiný. Každý den jsem si dala dvě, tři stránky před spaním. Přeci jenom, je to kniha o tom, jak holka jde každý den úmornou cestu a pořád jenom jde a jde, trpí, jí a spí. Vlastně mi to docela připomínalo mé těhotenství, takže jsem si říkala, že to tak nějak i vychází, že tu knihu dočtu, než porodím, a budeme trpět spolu, každá po svém. Takže jsem tak v porodnici s občasnými poslíčky čekala na porod a společnost mi dělala Lucka. Společnost mi dělala i po porodu. Celou tu dobu to byla kniha, která mi pomáhala usínat a aspoň si představovat krásná místa, kam se zrovna teď vydat nemůžu.
Nějakou dobu po porodu jsem si pak koupila její druhou knihu - 151 dní po evropských stezkách. Tohle dílko mi zlepšovalo náladu během šestinedělí, přes léto, až někdy do Vánoc. No zlepšovalo… vlivem hormonů jsem od první stránky brečela, a to skoro u všeho. V této knize je Lucka navíc dost osobní a vypráví o svém dětství, životě, milovaném psovi. Ale u některých věcí by brečel i člověk nepoznamenaný poporodními hormony. Tato kniha mě bavila nejspíš ještě více, protože je velmi různorodá, pokaždé jde jinou stezku a s jinými lidmi. Obzvláště mě bavily tripy s jejím tátou a bráchou. Celou knihou se vine romantická linka, která nakonec neskončí dobře. Mě to bavilo, protože červená knihovna, na tu já si potrpím. Ale být tím chlapcem, asi bych byla v rozpacích, kdyby o mně byla třetina knihy, která je už navěky na pultech pro všechny v přečtení.
Opět jsem ale díky knize snila o všech místech, kam se podívám, až bude mimčo větší, protože přes podzim a zimu jsem byla zavřená doma a pomáhalo mi alespoň si číst o cizích dobrodružstvích.
Ježíšek mi pak nadělil Lucčinu třetí knihu o stezce Českem. I u ní dodržuji pravidlo pár stránek denně a ještě dlouho si ji budu vychutnávat. Naštěstí začíná jaro a konečně můžeme i s dětmi vyrážet na výpravy do přírody.
Lucka mezitím vydala taky příručku s inspirací na to, jak si napsat vlastní Bucket list, neboli seznam věcí, které chcete stihnout, než takzvaně zaklepete bačkorama. Nemám ani tu knihu a ani dokonce ještě nemám svůj Bucket list.
Lucka zrovna minulý týden vyrazila na další svoje dobrodružství a to na Arizona Trail do Ameriky. Svou cestu sdílí na sociálních sítích, takže ji lze sledovat a třeba se i inspirovat.
Tak já se půjdu zatím provětrat do českých luhů a hájů, protože tady taky máme krásně. A možná i na ten Bucket list dojde.
Máte sepsaný svůj Bucket list?
