Článek
1) První týdny a shánění pomůcek
Každý školní rok začíná neoblíbenou disciplínou shánění aktovek, papučí, a hromady pomůcek do výuky. Když teda už dáte tisíce za super batoh a několik zbytečných stovek za pytlík na tělocvik, čeká vás sáhodlouhý seznam toho, co nakoupit. Ale pak taky poznámka, že spoustu věcí děti dostanou ale ještě se neví jaké. Takže s napětím čekáte, co budete kupovat a co ne. Některé věci jsou vám záhadou, například pořízení bavlněného ubrousku pod svačinu jsem vzdala, tak snad to všichni přežili bez úhony.
2) Věci se neztrácely až tak často
Čekala jsem, že to bude mnohem horší! Ale během roku kupodivu stačilo přikoupit pár sad pastelek a fixů, v pololetí pero a náhradní náplně, nějaké ty obaly na sešity. Věci občas přišly v podivném stavu, hlavně ty obaly na sešity, ale jinak se neztratilo snad nikdy nic. Spíše syn začal nosit nějaké věci navíc, tak doufám, že nechyběly zase někomu jinému.
3) Je jedno, koho pošlu na třídní schůzky, stejně se vše nedozvím
Na několik prvních třídních schůzek jsem vyslala manžela a pak i babičku, protože já jsem byla s ročním dítětem, a celé to bylo praktičtější poslat spíše někoho jiného. Časem jsem zjišťovala, že některé informace se trochu ztratily, a až ke mně nedoputovaly. Hlavně jsem strašně toužila na schůzkách být a slyšet vše z první ruky. To se mi poštěstilo až někdy v květnu na schůzkách posledních. A musím říct, že jsem babičce a manželovi křivdila. Ony se všechny ty informace ani zapamatovat nedají a některé detaily prostě člověk nepochytí.
4) Informační chaos
Co mě vlastně obecně šokovalo, byla absence jakéhokoli elektronického systému neboli bakaláře. Jsem tedy ráda, že mají děti papírovou žákovskou, to prý pak už mít nebudou. Ale přišlo by mi praktičtější předávat informace v nějakém uceleném systému. Jinak přicházely částečné ze schůzek, částečně mailem a někdy vůbec. Takový informační chaos jsem popravdě snad ještě nezažila.
5) S dítětem se kupodivu musíte učit!
Chtěli jsme být strašně alternativní a původně dát dítě na nějakou školu, kde se nedávají úkoly, neznámkuje a leze po stromech. Nakonec náš syn chodí na úplně klasickou školu. Měli jsme tak nějak za to, že se učí primárně ve škole. Za pár týdnů jsme zjistili, že jedničky v žákovské byly spíš takovým motivačním oblbovákem a nic nevypovídaly o skutečných znalostech. Takže ano, je třeba se učit, číst a když se to zanedbá na počátku, tak potom o to víc, třeba i hodinu denně. Zvlášť když u toho dítě dělá hvězdy a leze po stole, to se pak protáhne.
6) Mít roční dítě není praktické, je třeba si to zorganizovat
První měsíce nám ztěžovalo to, že jsem kromě prvňáčka měla taky roční dítě. Tuto kombinaci nemůžu doporučit. Ono se blbě s dítětem čte, když do toho neustále někdo vřeští, a blbě se píše do sešitu, po kterém se stále sápou malé zvídavé ručky. Brzy jsem zjistila, že aby něco fungovalo, musím zapřáhnout manžela či babičku.
7) Učení mého dítěte mě naplňuje
Já sama jsem jako malá učení měla ráda, učivo jsem si opakovala i o prázdninách. Náš hyperaktivní syn ale nevypadá na to, že by sám od sebe důsledně a rád studoval. Je bystrý a chytrý, ale je prostě třeba ho k tomu dokopat. Na druhou stranu jsem zjistila, že učit se s ním mi přináší neskutečné potěšení, vidět ten proces toho, jak danou věc pochopí, jak překoná svůj perfekcionismus, a něco se mu povede a je spokojený sám se sebou. Navíc ten čas strávený u učení je skvělý pro budování našeho vztahu, a to oba potřebujeme a máme k sobě pak blíže. A naučit se plnit si své povinnosti je pro dítě taky velice prospěšné.
8) Neznám rodiče, ani učitelku
Jedna z věcí, co mě mrzí, je rozdíl oproti školce. Škola už je taková méně přívětivá instituce. Ve školce jsme se setkávali s rodiči, ostatními dětmi i učitelkami v šatně. V šatně byla nástěnka a když jsem něco nevěděla, hned jsem se učitelky zeptala. Znali jsme se, vídali jsme se každý den, s rodiči jsme vytvořili přátelství a naše děti si hrály každý den na hřišti. Ne tak ve škole, dítě odešlete a už nevíte, co se tam s ním děje, přes vrátnici jako ve vězení vás nikam nepustí, s učitelkou se vidíte za rok párkrát a o ostatních rodičích a žácích nemáte ani ponětí. Ale i to se nejspíš zlepší v dalších letech. Myslím, že první rok školky jsem se s mnoha rodiči taky neznala.
Každopádně už teď se těším na druhý rok. Už budeme lépe připraveni a víme, co přibližně očekávat. Taky jste rodičem prvňáčka? Naplnila se vaše očekávání?
