Španělsko obytňákem: shánění plynové bomby a „nejlepší“ churros v Almérii

Další krásná noc na parkovišti v L´Albir, a hned z rána nás nečekal výlet na pláž, jak by si představoval človek na dovolené, ale řešení naší plynové bomby. Manžel mě s dětma vyslal na snídani, takže jsme nakonec skončili ve stejném podniku, jako večer a opět na palačinkách. Zatímco manžel jel na benzinku vyřešit plyn. Až na to, že ho nevyřešil, protože na všech benzínkách mají pouze oranžové butanové lahve a my potřebujeme šedou propanovou. Paní na benzince manželovi dala telefonní číslo, na které má zavolat, čehož jsem se samozřejmě ujala já. Mluvit s někým, kdo neumí pořádně anglicky po telefonu o plynu, kterému zase vůbec nerozumím já, byl unikátní zážitek. Vůbec jsem nevěděla, kam volám, ale podle všeho jsem se dovolala na „ministerstvo propanu a butanu“ (to si samozřejmě vymýšlím, ale cítila jsem se tak). Paní na druhé straně se mě ptala, na jaké jsme ulici, a že lahev mi dovezou ve středu nebo pátek. Bylo úterý. Ve Španělsku totiž existuje služba, kdy vám dovezou nebo vymění lahve určené na domácí použití. Tak jsem hned zděšeně vysvětlovala, že to potřebuju HNED! Paní byla velmi ochotná a vysvětlila, že propanovou lahev do obytňáku seženu na některých (jiných) benzinkách, v železářství a nebo v supermarketu, konkrétně Mendoza. Moc jsem tomu nevěřila, už jsme byli opět zoufalí, ale skutečně, když jsme přijeli k obchoďáku Mendoza, manžel za chvíli vítězoslavně přicházel s propanovou bombou.

Tato akce nám zabrala opět celé dopoledne, ale pak už jsme mohli vyrazit zase zpátky směr Málaga, abychom to stihli na páteční let domů. Už tolik nefoukal vítr a tak jsme si místa, kde jsme byli před pár dny, chtěli po zpáteční cestě trochu více užít. Tento den jsme chtěli dojet až do Almérie a přespat na krásném parkovišti, kde jsme předtím jenom na chvíli zastavili. Byla to dlouhá cesta, v podstatě celý den v obytňáku, děti v podivných polohách se pokoušely spát. K večeru jsme dorazili do Almérie a šli se projít po pobřeží. Písek byl z toho šíleného větru posledních dní nafoukaný až na promenádě, všude byly pásky, ale už se dalo po promenádě i pobřeží normálně chodit a to nejhorší mělo město snad za sebou. Stále dost foukalo a my jsme si tak užívali podívanou na divoké vlnobití. Divokých vln využívali i místní kite surfeři, bohužel už jsme je nestihli vidět zblízka, protože sluníčko zapadalo a oni už pro ten den končili. Každopádně západ slunce v Almerii byl kouzelný, tady slunce zapadá na správnou stranu. Večer vítr foukal tolik, že hýbal celým obytňákem, ale spalo se nám krásně.

Ve středu jsme si plánovali užít trochu Almerie. Dosud jsme na naší dovolené viděli jenom parkoviště, benzínky, obchody, mekáče, pár pláží a asi jednu místní restauraci. Konečně jsme chtěli ochutnat slavné španělské churros. Já byla ve Španělsku už před lety a churros jsem vyzkoušela, takže jsem se na ně nijak zvlášť netěšila. Podle mě je to věc, kterou stačí ochutnat jednou za život. Na Google jsem našla nejlépe hodnocený podnik prodávající churros někde náhodně na sídlišti. Podnik se jmenoval Churreria 72. Nadšené recenze chválily podnik za nejlepší churros pomalu v celém Španělsku.

Obytňákem jsme se přesunuli trochu blíže centru, i když parkování bylo docela oříšek, a vydali jsme se špinavými ulicemi Almerie k onomu slavnému podniku. Projít se takto po běžných ulicích města je podle mě mnohem větší zážitek, než chodit po památkách, o dané zemi vám to řekne mnohem více, než pro turisty upravené oblasti. Došli jsme tedy k nepříliš hezkému podniku, který evidentně ráno slouží pro výdej churros, odpoledne jako pivnice. V podniku nikdo neuměl ani slovo anglicky a navíc se nedalo platit kartou. Ještěže už konečně máme ten cash. Objednali jsme si jedny churros a čokoládu (to musíte říct, že chcete taky, jinak vám dají jen to těsto, což mi přišlo zvláštní, ale vlastně to dává smysl, lidi churros jedí třeba i samotné bez čokolády). Jo, bylo to dobré. Manžel ovšem seznal, že by si to taky znovu nedal. Nic úžasného na churros opravdu není, ale musím říct, že ta čokoláda je výborná, není příliš sladká a vlastně jako taková sladká svačina je to fajn. A děti jsou z churros samozřejmě nadšené. Chtělo se mi na záchod, ale bála jsem se o své zdraví, tak jsem se rozhodla to vydržet. Kdo byl někdy ve Španělsku, tak asi pochopí. Pro ně to je asi normální, ale v podstatě jejich standardy hygieny jsou úplně jinde, než ty naše a v podstatě si všude připadáte jako v Ostravském Přívoze. Co se ale musí nechat, tak na každém kroku je vždy několik obrovských popelnic, takže s odpadky tam není takový problém jako například v Itálii. A hned naproti podniku bylo dětské hřiště, což je na Španělsku taky fajn, vyžití pro děti je zde opravdu dost.

Po churros se vracíme k obytňáku, a chceme si ještě prohlédnout historické centrum Almerie. Dosud jsme neviděli snad jedinou historickou budovu. Chceme se obytňákem přiblížit někde k centru, ale parkování je nemožné najít. S parkováním takovými velikými auty je to ve Španělsku opravdu nevalné. Po chvíli nás to přestane bavit a rozhodujeme se odjet a vydat se zase směrem k Málaze. Po cestě máme v plánu navštívit městečko Nerja, které je oblíbeným turistickým cílem. Opouštíme Almerii i s jejími mnohými tunely plnými zeleniny a zastavujeme v městečku Nerja. V Nerji nacházíme veliké parkoviště, je placené, ale mě i ta cena přijde v pohodě. V podstatě je to první parkoviště, které ve Španělsku platíme. Parkoviště je obrovské, je hned u centra a dá se na něm případně i spát. Co více si přát.

Naším hlavním cílem je Balcón de Europa, je to jen pár stovek metrů chůze. Je to vlastně první městečko, které takhle ve Španělsku vidíme. Úzké uličky plné restaurací, obchůdků, ale taky různých obchůdků s cetkami a suvenýry, od kterých se hlavně děti nemohou odtrhnout. Samotný Balcón de Europa mě překvapil tím, jak je vysoko. Čekala jsem nějakou roztomilou příjemnou vyhlídku, asi zvyk z Chorvatska. Ale ve Španělsku není nic roztomilé, tady je vše monumentální. Balcón de Europa je obrovský útes se zábradlím, na jehož pokraji se vám tají dech. A tím spíš, když máte děti. S malýma dětma to podle mě není vůbec příjemné místo. Zábradlí není příliš vysoké a najdou se i skulinky, kde by nebylo radno děti nechávat samotné. Takže jsme zvrchu s nervama nadranc shlédli moře, udělali pár fotek a konečně se jdeme najíst. Máme hlad jako vlci.

V jedné uličce nacházíme dobře hodnocený podnik Little Italy, aneb dávat si italské jídlo ve Španělsku přece dává naprostý smysl. Hodnocení má podnik dobré, ale hygiena, prostírání a vůbec úprava prostor je opět za pět. Člověk se opravdu bojí na cokoli sáhnout, a modlí se, aby ho nepostihla nějaká nemoc. Objednáváme pití, pizzu, já těstoviny a je to kupodivu opravdu dobré. A stojí to určitě  dvakrát míň, než třeba právě v tom Chorvatsku. Na ulici si pak ještě dáváme zmrzlinu a jedeme dále.

Jedeme přespat na naše oblíbené parkoviště, kde jsme spali hned první noc ve Vélez-Málaga. Další den musíme vrátit obytňák, tak ať to máme blízko Málagy. Parkoviště se mi opravdu moc líbí, kocháme se krásnými západy slunce a dáváme se do řeči s dalšími autonomády. Na takových místech se člověk často seznámí se zajímavými lidmi, kteří sdílejí podobný náhled na svět. Jdeme si užít poslední noc v obytce a těšíme se na další den, kdy pojedeme obytňák vrátit a poputujeme do Torremolinos.