Článek
Párkrát jsme se pokochali hezkými plážemi, dobrým jídlem, ale spoustu času jsme strávili hledáním místa v kempu (nebylo), sháněním místa, kde si uděláme servis, sháněním potravy nebo výměnou plynové bomby. Dá se řící, že jsme toho až tak moc neviděli a moc si to zatím neužili.
7. den ve čtvrtek se probouzíme na velikém parkovišti ve Vélez-Málaga. Náplní dnešního dne bude hlavně vrácení auta. Ráno začínáme pohodově, nikam nespěcháme, snídáme a pak uklízíme a pomalu balíme věci do kufrů. Tohle parkoviště je super i v tom, že jen kousíček odtud se dá udělat servis obytňáku. Takže všichni naposledy vyčůrat, umýt ruce, umýt nádobí, na nic už nesahat, a jdeme vyprázdnit WC, šedou vodu a napustit vodu. Do půjčovny v Málaze je to jenom půlhodinka, tak to snad už vydržíme. Ještě nabrat plnou nádrž nafty. Naštěstí okolo půjčovny je benzínek hned několik, takže si jednu vybíráme. A už fičíme obytňák vrátit. Žádné formality se nekonají, nikdo nic moc nekontroluje a ani se nezmiňuje o záloze… tu nam prý vrátí, tak nezbývá než doufat (ano, vrátili, byli strašně příjmení, a ochotní). Předání bylo rychlé a voláme si taxíka, který nás odveze do apartmánu v Torremolinos.
Poslední romantická noc na parkovišti ve Vélez-Málaga.
Bookla jsem malý apartmán v obytném domě El Torre, stejně tam budeme jenom chvíli, protože ve 3 ráno vstáváme a míříme na letiště, takže hlavně mít kde odložit kufry a následně se pár hodin vyspat. Taky to byla nejlevnější možnost v okolí, cca 1400 Kč na noc.
Torremolinos je od letiště vzdálené cca 10 kilometrů, výlet do Málagy už neplánujeme, jsme unavení a navíc bychom dali majlant za taxíka. I když je samozřejmě možné jet třeba vlakem za 2 eura, ale na takové cestování už vůbec nemáme pomyšlení. Ubytujeme se v El Torre, což je vlastně panelák, ale má 24 hodinovou recepci, která je nově zrekonstruovaná. Což se nedá říct o zbytku domu. Apartmán je ale hezký a je to opravdu autentický zážitek být někde, kde Španělé opravdu bydlí. I s podivným polonahým pánem, který na nás kouká z vedlejšího okna. Zážitky k nezaplacení :-)
Torremolinos je oblíbené letovisko kousek od Málagy. Kdysi se proslavilo tím, že zde jezdily hvězdy jako Frank Sinatra a pod. Podobně jako blízká Marbella, která je zase oblíbená hvězdami dnes. Torremolinos nemá žádné historické centrum, ale zábavy má dostatek. Golfová hřiště, aquapark, park s krokodýly. A pak samozřejmě nespočet hotelů a restaurací.
My hned po odložení kufrů na apartmánu míříme k moři, cesta je mírně z kopce. Už na první pohled vidíme, že Torremolinos je hezké, upravené, všude spousta vyžití, hřišť, sportovišť a luxusních hotelů s bazény. Ve vedlejších uličkách vidíme stát i obytňáky, takže i přespat by tady tímto způsobem bylo možné. Já opět hledám ideální podnik, kde bychom se mohli najíst. Konečně by se hodilo dát si nějaké typicky španělské jídlo. Vybíráme si jeden z podniků na pláži - Habla Pez, manžel se tváří rozpačitě, ale já mám hlad. Podle recenzí se moc řídit nedá, jedni to nesnášejí, druzí vychvalují. Je třeba to prostě vyzkoušet. Sedáme si dovnitř, opět nás čeká spíše velmi špinavé prostředí, kultura stolování Španělům moc neříká, někteří citlivější jedinci by to ani nemuseli dát. Myslím, že to je přesně to, co vadí zahraničním turistům hodnotícím podobné podniky negativně. Prostě jiná kultura. Přesvědčuju manžela, abychom si dali paellu. Manžel má z paelly trauma, neboť je několik let v Anglii připravoval. Ještěže já jsem v Británii sbírala maliny, potvrzuji, že těch se člověk nikdy nepřejí! Abychom se najedli všichni včetně dětí, objednávám kuřecí paellu, myslím, že ani já bych nedala tu s mořskými plody. Obsluha je celkem pomalá, ale děti si mezitím vyhrají na písku na blízkém hřišti. Vlastně teprve tady poprvé zažíváme dovolenkovou pohodu u jídla na pláži. Náš poslední den. Paella nám chutná a celkem se z té jedné pánve najíme, bohužel je tak mastná a plná omastku, že je nám z toho blbě až do noci. Myslím, že teď už má manžel trauma na doživotí. Takže když to shrneme: špinavá restaurace, pomalá obsluha a z jídla je nám blbě: to bychom restauraci asi taky nedali moc vysoké hodnocení, ale v okolí má podnik hodnocení celkem vysoké, tak babo raď! Rádi bychom vyzkoušeli všechny podniky v okolí, abychom zjistili, jestli jsme si jen blbě vybrali.
Zkoušíme typické španělské jídlo - paellu, při krásném západu slunce.
Po jídle se ještě s dětmi vydám k moři užít si poslední skákání přes vlnky. Písek tady v Torremolinos není nijak vábný, takový černý. A kdybyste měli pocit, že poslední den jsme si už jenom užívali a nic nemuseli řešit, tak byste se mýlili. To bychom prostě nebyli my. Manžel už pár dní mluví o tom, že nemá čisté tričko. Nevím, jak se mu to stalo, já mu věci nebalila. Už den předem v Almeríi jsme přemýšleli, že nějaké věci vypereme, na Španělsku je fajn, že je tam nespočet veřejných prádelen, navíc jsou vyznačené v aplikaci Park4night. Při čtení recenzí, kde se psalo, že tam někdo chytil nějaké breberky, jsem to zavrhla. Navíc se mi nechtělo dávat majlant kvůli vyprání pár věcí, a ještě na to vyprání u prádelny čekat. Na apartmánu v Torremolinos máme pračku, při představě, že kupujeme prací gel, zmiňuji manželovi, že existují prací papírky, které mám doma v Česku. Tato informace je mu samozřejmě k ničemu. Nakonec už je tak pozdě, že i kdyby na apartmánu byl prací prášek (což nejspíš byl, když si vzpomenu na tu hromadu úklidových prostředků pod dřezem), tak jak by to triko stihlo uschnout? Nakonec přeci jenom nacházíme řešení. Po cestě zpět na apartmán se stavuju v trafice nebo spíš takovém malém supermarketu pro nějaké housky a croissanty na zítřejší cestu, ať nepomřeme hlady. V krámku je také část se suvenýry, které se při bližším pohledu zdají být celkem hezké. A mají pánská trika! Začneme se prohrabávat těmi skvosty, vybereme spíše podle zbývajících vhodných velikostí a odnášíme manželovi triko na cestu domů. Třikrát sláva! Každopádně toto triko má doma i u příbuzných docela úspěch. Je to vlastně náš jediný suvenýr a nějakým způsobem je to tričko prostě perfektní.
A my už míříme na byt, je celkem pozdě a my musíme jít brzy spát, protože vstáváme ve 3 ráno. Kráčíme kolem dětských hřišť, která teprve teď v 7 večer ožívají a je nám líto, že už se s dětmi nemůžeme připojit k místnímu veselí. Na apartmánu vysprchovat, pobalit a zalehnout. Já ještě koukám z okna na rušnou ulici plnou světýlek, venku to žije, lidé se baví, psi štěkají (Španělé jsou podle všeho posedlí psy). Raději zavírám okna a až v jedenáct se mi podaří usnout. Další den už nás čeká jenom chaotické letiště tak, jak to všichni asi znáte. A naší dobrodružné cestě po Španělsku je konec. Sice to nebylo moc odpočinkové, zato jsme zjistili, jak dlouho vydrží chemické WC, kde koupit plynovou bombu, a že s kempy v zimě nelze počítat. Tak příště se snad ve Španělsku ocitneme za příznivějších podmínek a více si ho užijeme.
