Španělsko obytňákem: plné kempy a kouzelné městečko L’Albir

Moře je jen pár stovek metrů od parkoviště. Pořád ale dost fouká vítr, takže moře je sice krásné, slunce svítí, ale zážitek to moc není, náš nejmladší řve a tiskne se k nám, chce se neustále nosit, protože ho ten vítr děsí. Kousek se projdeme, vyzkoušíme opět krásné dětské hřiště, starší syn si poskáče ve vlnách a jedeme dále. Po cestě si uvědomuju, že nám začíná docházet speciální taoletní papír a stejně tak chemické WC se začíná plnit a já začínám propadat zoufalství.

Vyrážíme směr Alicante. Začala jsem obvolávat všechny kempy a stellplatzy v okolí Alicante, ale všude mě čekala jednotná odpověď: plno! Došlo nám, že se budeme muset smířit s tím, že všechny kempy a stellplatzy jsou beznadějně plné. Naší jedinou potřebnou aplikaci se nám odteď stává Park4night. Jedeme až za Alicante a parkujeme v městské části El Campello, je to vlastně takové hnusné sídliště. Hned vedle 20ti patrových věžáků je parkoviště, kde už pár obytňáku stojí, a tak se k nim na noc připojujeme. Podobných parkovišť pro obytňáky je tam více. Sídliště je trochu na kopečku, ale k moři to máme opět pár set metrů, takže pouze běžíme za dětmi, které se ambiciózně rozeběhly z kopce. Procházka kolem moře je celkem pěkná, jen mě tady štve, že slunce zapadá na špatnou stranu, jsme totiž na východním pobřeží. Myslím, že se shodneme, že sledovat západ slunce nad mořem na západním pobřeží je mnohem hezčí! Tady slunce zapadá někde za kopcem za paneláky a je tak už docela brzy chladno.

Kolem promenády vede tramvaj. Zkoumáme jízdní řády, do Alicante na jednu stranu nebo do Benidormu na druhou by to bylo tak půl hoďky. Přemýšlíme, že bychom si další den udělali výlet tramvají, ale vlastně se nám moc nechce, už tak je to naše cestování dost hektické, a nemáme sílu s dětma někam cestovat tramvají. Po procházce po promenádě večeříme, jdeme spát s výhledem na paneláky a další den se vydáváme dále.

Náš první úkol je koupit toaleťák do chemického WC. Poslední zbytky šetřím už dost dlouho a manželův přístup, že se vše nějak vyřeší samo, mě pořádně rozčiluje. Dílo zkázy ráno dokoná, když si manžel udělá kávu jen pro sebe a ještě k tomu na ni použije zbytek pitné vody. Fascinuje mě jeho bezohlednost, že je schopen myslet jen sám na sebe, a lidé okolo ho naprosoto nezajímají. Hezky po sobě štěkáme a pošleme se navzájem … na terapii. No, i takhle mnohdy vypadá dovolená, a nejspíš by to vypadalo jinak, kdybych byla v jiné části svého měsíčního cyklu, ale podle cyklu si jarní prázdniny člověk nenaplánuje, že. Manžel má jediné štěstí, že jsme v podstatě na sídlišti a hned vedle je sámoška, za chvíli tedy přináší 6 petek pitné vody. Mimoto je taky zajímavé sledovat, jak tady na parkoviště přijíždějí místní rodiče s dětmi a vedou děti do školy. To mi většinou přijde mnohem zajímavější než památky, sledovat běžný život lidí v jiné zemi.

Manžel nakonec sám začne hledat místo, kde bychom mohli koupit onen speciální toaleťák. Přijíždíme k nějakému místu, kde už jistě tuším, že toaleťák nebude. Tak hledám sama a nakonec vítězoslavně kupuju 6 rolí toaleťáku a chemii do WC. Jsme v městečku L‘Albir a potřebujeme hlavně vyprázdnit WC, šedou vodou a nabrat vodu - takže prostě všechno. V městečku je celkem dost kempů, a všechny objíždíme, silnice tu jsou řešené dost podivně a občas s tím obytňákem jezdíme zmateně pořád dokola. Bohužel všechny kempy nejen že jsou plné, ale ani nás nenechají udělat si servis. Nakonec nacházíme jeden kempík, kde nám servis dovolí udělat za 5 eur (což je obvyklá cena), ale neberou karty. Můžete hádat dvakrát, jestli disponujeme hotovostí. Nemáme ani euro. A tak jedeme do centra městečka Albir najít bankomat. Nějakým zázrakem i s obytňákem nacházíme místo k parkování na ulici. Jdeme vybrat peníze (s nekřesťanskými poplatky u Euronetu, protože už nemáme nervy hledat jiný bankomat) a jdeme se rovnou podívat k moři. Albir je opravdu kouzelným městečkem, moře je nádherné, a nemůžeme se vynadívat a jen se kocháme tou krásou. V městečku je docela dost důchodců z jiných zemí Evropy, evidentně je to pro ně velmi oblíbená destinace. Už si tady pomalu taky začínáme plánovat důchod. Po krátkém relaxu se vracíme do kempu udělat servis. Ještěže jsme nepřijeli třeba o pět minut později, důchodci mají naplánovaný turnaj v petanque a dávají nám 15 minut, jakmile odjíždíme, už natahují šňůru a vytyčují si hřiště, turnaj musí přece začít přesně! Pokud byste se nacházeli ve stejné oblasti, a potřebovali servis, vězte, že Camperpark Costa Blanca vás nenechá na holičkách.

Od někoho jsme dostali tip na veliké parkoviště, kde se v soboty konají trhy. Naštěstí bylo pondělí a na parkovišti stála spousta obytňáků a dalo se zde zdarma přespat. Parkujeme a vydávám se na večeři. Měli jsme chuť na churros, ale ty v odpoledních hodinách už neseženete, pokud nejdete vyloženě do churrerie. V městečku je spousta lákavých obchůdků a restaurací. Po obchůzce jsme nakonec zakotvili v podniku Universal Lounge Bar, který byl v podstatě jen kousek od parkoviště. A protože jsme měli chuť na sladké, dali jsme si lívance a palačinky se zmrzlinou. Prostírání se tady ve Španělsku moc neřeší. Buď jste v luxusní restauraci, nebo to vypadá jako bufet, kde se na hygienu a úpravu moc nehledí. Zato obsluha zde byla moc příjemná. Byli jsme spokojení, najezení, měli jsme vodu, taoaleťák, už nám nic nechybělo. Manžel pouze pronesl, že jediné, co by se nám už mohlo stát je, že by nám došla plynová bomba. Můžete hádat, co se nám stalo ani ne za hodinu. Prostě vesmír chtěl, ať si vyzkoušíme úplně všechno, a tak nám skutečně došla plynová bomba. Což je blbé, protože nemůžete vařit, ale hlavně vám nejede lednička. Naštěstí topení není na plyn ale na naftu, takže řešení jsme nechali na další den a doufali, že nebudeme muset půl ledničky vyhodit.