Článek
My jsme se snad už v září impulsivně rozhodli konečně se podívat do Španělska. Začalo se létat z Ostravy do Málagy, a protože jsem si po minulém náročném letu z Prahy řekla, že odnikud jinud než z Ostravy neletím, bylo třeba toho využít. Myslím, že manžel navrhoval, že si půjčíme auto a objedeme pár míst, ale já jsem samozřejmě musela navrhnout něco jinak a to to, že si tam rovnou půjčíme obytňák, protože o tom mluvíme už celé roky. Koupili jsme tedy hned letenky a přes Campiri rezervovali obytňák a už nebylo cesty zpátky.
V únoru nás tedy čekala cesta po španělské Andalusii. Nevýhodou takto napevno naplánovaných akcí je, že nikdy nevíte, kdo do toho onemocní, nebo jaké jiné komplikace mohou nastat. Popravdě mám raději, když nemáme nic rezervované a můžeme se kdykoli rozhodnout jet kamkoli.
Nastal únor a s ním také největší povodně ve Španělsku za posledních snad 40 let. Přesně v oblasti, do které jsme měli namířeno. Mé radostné a pečlivé plánování, kam přesně pojedeme, přišlo vniveč a trasu jsme museli přehodnotit. Náš původní plán byl jet přes Sevillu, mrknout do Portugalska, a zpět po pobřeží přes Cádiz, Jerez de la Frontera (třeba) a Gibraltar. Ale právě na západě bylo počasí nejhorší, naším plánem tudíž bylo dešti a větru utéct na východní pobřeží a jet směrem na Alicante. Další komplikací nám byla chřipka, kterou jsme všichni kromě manžela onemocněli a tak jsme se jen modlili, ať jsme do data odletu zdraví, i když ani tak to nebylo ideální hned po nemoci někam lítat. Nakonec jsme vše překonali a mohli jsme se vydat na dovolenou.
Den 1: Z autopůjčovny na parkoviště ve Vélez-Málaga
Letadlo letělo v krásný čas v 8 ráno, let do Španělska je celkem dlouhý, ale i se dvěma dětmi jsme jej nějak přežili, z letiště jsme si vzali taxíka do Málagy, do půjčovny obytňáku Horizon CHM. Přebírání nějakou dobu trvalo, než jsme zaplatili zálohu, nechali si vnutit ještě nějaké pojištění navíc a nechali si vysvětlit různá specifika obytňáku, i když to nebylo poprvé co jsme s ním jeli. S půjčovnama je to vždycky trochu dobrodružství, člověk nikdy neví, jak solidní jsou, ale tady byl sympatický mladík a doufali jsme v to nejlepší.
A tak jsme vyjeli. Ujeli jsme minutu a obytňák chcípl. Automechanik se snažil problém vyřešit a přestože po chvíli nastartoval, musel odhalit příčinu problému a tak nám auto vyměnili za jiné. Doufala jsem, že to byla první a poslední komplikace a hlavně jsme byli rádi, že nám auto chcíplo takhle hned 100 metrů od půjčovny a ne někde o pár hodin později. To už by se řešilo o dost hůř. Každopádně jsem po tomto incidentu byla o něco nervóznější. Vzhledem k tomu, že po těchto všech formalitách a peripetiích už bylo tak 5 odpoledne, naším jediným dnešním cílem bylo nakoupit jídlo, najíst se a najít místo na spaní. Den předem jsem psala do jednoho malého kempu kousek od Málagy a když jsem už potvrdila, že bychom místo rádi, paní napsala, že už je bohužel plno. Byl to kemp Mariposa Libre, je opravdu komorní a volno v něm bylo nejspíš jen proto, že v té oblasti vydatně pršelo.
A tak jsme se vydali směrem na východ a celkem brzy jsme narazili na zajímavé místo u Vélez-Málaga. Nejenže jsme narazili na nákupní zónu, kde jsme se mohli najíst (Mekáč to vždy jistí!) a nakoupit potraviny (Lidl, Aldi, stačilo si vybrat), všimli jsme si taky velikého parkoviště s obytňáky. Šlo o obrovskou plochu za obchoďákem, sice to vypadalo, že se tam scházejí i různé podivné existence na motorkách, ale jinak to vypadalo přívětivě. Nechtělo se nám věřit, že tady lze přespat. Ale zdálo se, že ano. Navíc jsme zahlédli jedny české youtubery nomády, a tak jsem měla pocit, že tu nejsme sami a jsme na správném místě. Zbývalo nám už jenom provětrat se, připravit spaní, naposledy pojíst a zalehnout. Velikou postel v zadní části jsem si zabrala já s mladším dítětem a na posteli, která se spouštěla dolů, spal manžel se starším synem. Miluju to. Okýnko přímo nad hlavou, koukat na hvězdy nebo poslouchat noční deštík. Prostě skoro jako pod stanem, až na to, že v bezpečí auta. Není moc romantičtějších věcí, než spát v obytňáku. A taky jak jsme si s rodinou hezky blízko a jdeme spát všichni ve stejnou dobu, protože jinak to prostě moc nejde.
Den 2: Utíkáme před bouří až do Mazarrónu
Ráno se krásně vyspaní probouzíme až kolem 8 hodiny. Tma je tady ráno opravdu dlouho, takže nás nemá co budit. A světlo je narozdíl od Česka do 7 do večera. Výhoda Španělska je v tom, že je sice na stejném poledníku jako třeba Velká Británie, je ovšem ve stejném časovém pásmu jako ČR, čas se nikam neposouvá, a tak tu je o 2 hodiny déle světlo.
Snídáme koblížky a pečivo, které jsme nakoupili předešlého dne a dáváme si kafíčko. Káva v obytňáku chutná prostě nejlíp! Když manžel obytňák rezervoval, ptal se, jestli je v něm „coffee machine“, což prý je. Nevím, proč předpokládal, že coffee machine bez bližšího popisu bude zrovna ten stroj, který si v hlavě představuje, v obyťňaku jsme každopádně našli pouze moka konvičku, z čehož byl lehce rozladěn. Ano, je to složitější na přípravu, člověk musí nakoupit (pokud nemá mlýnek) mletou kávu, která se pak všude sype, ale zase je to trochu větší romantika. Jasně, malý kapslový kávovar by byl praktičtější, ale hlavně, že je káva. Rozpustnou kávu, tu by manžel nepřežil.
Po snídani ještě chvíli hrajeme fotbal na obřím parkovišti, ale v dáli se stahují mračna a podle meteoradaru se k nám blíží bouře. A tak balíme a vydáváme se dále na východ, abychom dešti utekli. Míříme do Almérie. Krajina celé oblasti Almérie je výjimečná, je to nejsušší oblast Evropy a také je zde jediná pravá evropská poušť Tabernas. Od 50. let minulého století byla tato oblast využívána k natáčení westernů. Pobavilo mě, když mi to popisoval pán v autopůjčovně jako důvod k návštěvě. Chápu, že pro fanoušky westernu to může být zajímavý důvod k návštěvě, ale mě se spíše zježily všechny chlupy na těle, vzhledem k tomu, že western je asi poslední žánr po hororu, který bych chtěla sledovat. Poušť Tabernas stojí za to navštívit prostě jen kvůli přírodním krásám, které nabízí. Nám ovšem nepřálo počasí a i tak, co bychom dělali s dětmi v poušti? Vynechali jsme tak i přírodní park Cabo de Gata, který by jistě stál za zastávku. Po cestě neuvěřitělně fičel vítr a tak jsme se prostě jenom snažili ve zdraví projet touto oblastí. Scenérii dokreslovaly taky všudypřítomné foliovníky a plastové tunely, ve kterých se pěstuje veliké množství zeleniny a ovoce pro celou Evropu. Prostě Almería je velmi svérázná, ale zároveň kouzelná oblast.
Nakonec dorazíme do samotného města Almería a zastavujeme se na parkovišti na okraji města, kde je hezké dětské hřiště a stojí zde pár obytňáků. Je zde přímo ulice České Republiky - Calle República Checa. Právě v Almerii byl poslední dny takový vítr, že je tam celkově nebezpečné pobývat. Při projíždění vidíme všude pásky, popadané stromy. Chceme se podívat na pláž, ale vítr je tak silný, že nás písek šlehá do nohou a do tváří a v podstatě není možné k moři dojít. Větru ovšem využívají zapálení kitesurfeři, ktěří i v těchto podmínkách řádí ve vlnách. Rádi bychom je viděli zblízka, i přes šílený vítr jsou vlny krásně tyrkysové a v kombinaci s barevnými padáky surfařů tvoří krásnou podívanou, bohužel nám to vítr nedovoluje.
V Almerii jsme se zastavili alespoň na dětském hřišti, k moři, které vidíte hned za ním, se dojít nedalo.
Jedeme tedy dále. Projíždíme Mazarrónem, nakupujeme v Mercadoně a už nastává čas někde zakempit. Místní stellplatzy mají plno, nejdříve navštívíme nový stellplatz El Moreral Camping, kde využíváme alespoň možnosti vylít šedou vodu. Pán na recepci je moc milý, dává nám leták a mohli bychom stát na parkovišti za plotem a využívat jejich služeb. Když se na to dívám zpětně, měli jsme tam zůstat. Ale já chtěla vědět, jestli je místo v místním kempu u moře - Playa de Mazarrón. A tak jedeme dále, ještě zkoušíme stellplatz El Area Camper Mazarrón, který je nepřekvapivě také přeplňen. Při příjezdu ke kempu slečny za okýnkem u vjezdu se už omluvně (nebo spíše posměšně) usmívají a my víme, že zde také místo nenajdeme. Manžel tedy parkuje v ulici hned před kempem. Už se stmívá, manžel rozdělává spaní, ale mně to místo přijde strašně divné, v podstatě u cesty na ulici. Takže ještě naposledy jedeme kousek dál na trochu zastrčenější parkoviště v ulici Calle Babor, což je skoro až děsivé místo, domy mi zde připadají jako z nějaké strašidelné pohádky, ale alespoň je to takové zastrčené a obytňáků je tu nakonec více. Dáváme si večeři a jdeme spát. Snad ráno konečně uvidíme moře.
