Článek
Nesnáším kolo?
Můj vztah ke kolu byl vždy rozpolcený. Jako malá jsem na něm jezdila naprosto neohroženě po sídlišti, ale bohužel mi nejvíce v paměti utkvěly pouze ty nejnepříjemnější zážitky s ním. Když jsem asi v osmi letech jela z kopce, načež se řídítka nezvladatelně rozkomíhaly a pak už si jen pamatuju, jak jsem se probrala dole pod kopcem. Nebo když jsem netušila, jak se používají brzdy a zprudka jsem zmáčkla ty přední, a tak jsem přeletěla přes řídítka.
Když mi bylo asi 21 let, z kočárkárny mi kolo ukradli. Mám dojem, že se mi možná trochu ulevilo. O pár let později jsem pak jela na vypůjčeném kole na výlet s mým budoucím manželem. Bohužel to byl výlet tak dlouhý, a já tak pomalá, že musel manžel jet napřed pro auto, aby pro mě přijel a odvezl mě na ubytování ještě před setměním. Strašný pocit selhání.
Od té doby jsem na kole moc nejezdila, jenom jsem si občas půjčila Nextbike, když jsem potřebovala někam popojet ve městě. Naštěstí k žádné nehodě už nikdy nedošlo.
Jakmile má ovšem člověk děti, a jedno dítě začne drandit na kole, načež si manžel také pořídí kolo a vozí v sedačce i druhé dítě, chtě nechtě se musíte nějak zařídit, abyste taky mohli trávit čas s rodinou. Půjčovat si neustále Nextbike by bylo otravné a když manžel viděl jak v ulicích italského Caorle obdivuji ladné Italky v sukních na městských kolech, rozhodl se konečně mi kolo po letech taky pořídit.
Měl jediné štěstí, že jsem jeho záměr uhodla s předstihem, protože nevím, jak bych se tvářila dostat kolo k narozeninám, aniž bych o tom předem věděla. Jeho záměr pořídit mi kolo městské jsem přebila svojí argumentací, že vždy jsem měla kolo horské a hlavně - na městském kole se dá jezdit leda tak po silnici, či chodníku nebo jinak rovném terénu. Ale já chci jezdit v lese. A co víc, mým dlouhodobým snem bylo už nějakou dobu sjíždět traily.
A tak jsem zatím sledovala youtube videa a kochala se ladnou jízdou po trailech a představovala si jak budu stejně drandit po stezkách i já.
První zkušenost v bikeparku Kopřivná
V září nastal den D, kdy jsme se konečně poprvé odhodlali jeden den v bikeparku si vyzkoušet. Trávili jsme víkend na Malé Morávce a hned vedle byl bikepark Kopřivná. Zrovna to vyšlo tak, že šlo nejspíš o poslední slunečný zářijový víkend a do bikeparku se nahrnula opravdu masa lidí. Vzala jsem si své horské kolo, přilbu, sedmiletý syn si vzal také své kolo a přilbu a manžel si plánoval kolo půjčit, protože sám měl jenom silničku a na tom by sjíždět traily asi moc nešlo. Měli jsme v plánu se střídat, vždy jeden zůstane dole s dvouleťákem a druhý si sjede trail se starším.
Vše se brzy ukázalo trochu komplikovanější. Naštěstí jsme přijeli hned ráno, protože jsme spali v hotelu 500 metrů vzdáleném. Ale i tak už se parkoviště plnilo hromadou bikerů. My se svou výbavou jsme si připadali trochu nepatřičně mezi všemi těmi profíky, kteří se soukali do všemožného vybavení, chráničů, integrálních přileb. První zádrhel nastal hned, když si manžel chtěl půjčit kolo. Všechna byla už rezervována. Dostal tip na blízký bikepark a tak se tam tedy vydal. Protože neměl signál, nefungovaly mu ani mapy v mobilu, takže se vrátil až za hodinu, kdy jsem já musela vlastním tělem bránit naše parkovací místo. Bohužel jsem neubránila, ne všichni bikeři jsou tak příjemní lidé, jak jsem si naivně myslela. Muž zaparkoval kousek dále, každopádně přijel bez kola. Vedlejší bikepark i s půjčovnou byl zavřený. Manžel si tedy aspoň hned rezervoval kolo na další den a mně nezbývalo, než abych se vydala na trail sama se synem.
Co se týče lístků na lanovku, nejméně komplikované mi přišlo koupit bodovku 5 jízd. Časová vstupenka mi pro nás připadala nesmyslná, zaprvé jsme se měli za chvíli vracet na hotel na oběd a za druhé to stejně asi nesjedeme tolikrát. A člověk zjevně nikdy neví, jak to časově vyjde, už teď jsme strávili dvě hodiny jen sháněním kola a pobíháním po parkovišti. Navíc bodovka bude platit i odpoledne, zítra i za měsíc, dokud ji nevyčerpáme a můžeme ji používat všichni.
Jdeme na to! První výzva: lanovka.
Lidí bylo v bikeparku opravdu požehnaně, před turniketem na lanovku se tvořila dlouhá fronta. A já jsem měla nervy úplně nadranc. Popravdě větší strach jsem měla z lanovky než ze samotného trailu, nástup a výstup z lanovky mě vždycky nějak stresoval a to i bez kola. A teď jsem tady měla nějakým způsobem nahodit kolo a ještě hlídat syna s jeho kolem. Takže pokud jste v tomhle stresař jako já, nebojte, dá se to zvládnout. Synovi s kolem pomohla obsluha a mně posléze taky, když vytušili, že tu jsem poprvé. A šup do sedačky a užít si chvilku klidu a míru v oblacích. Miluju, když se vznesete a najednou všechno utichne a jen se kocháte krajinou pod vámi.
Kochat jsem se mohla jen chvilku, protože nás čekal ještě výstup ze sedačky, a to jsem tak nějak tušila, že si budu muset kolo vycvaknout sama. Synovi opět pomohla obsluha a já jsem to vycvaknutí kupodivu zvládla v pohodě. Takže když to zvládnu já, tak asi už každý. Jen se toho nebát. Nahoře jsme se chvíli pokochali výhledy, mimoto je tam i panoramatická restaurace, ale tam se vydáme někdy příště. Naším plánem bylo sjet si modrý Fun trail. Je to sice pro začátečníky, ale pořád je to trail, takže by člověk měl tak nějak umět ovládat své kolo. A i na takovém funtrailu je možné se v klidu zabít, prostě jedete na kole z kopce, takže možné je opravdu všechno. Kudy najet na Fun Trail nám nahoře ukázala paní, která asi opět vytušila, že jsme zmatení jak lesní včely a pak už to jelo.
Jízdu lanovkou miluju, nastupování a vystupování z ní už méně.
Přežili jsme to?
A tak jsme vyjeli! Uže první „boule“ mě překvapila. Hups! Aha, to jsem nečekala. Ja vám teď povím tajemství. On je to ve skutečnosti úplně jiný pocit na trailu skutečně jet, než se na to dívat jen v televizi. Jak nečekané! Ale prostě mě to překvapilo, jak to najednou frčí, a to jak vás každý skokánek vyhoupne a cítíte se jako na tobogánu nebo vikingské lidi, bylo pro mě šokující. A tak jedete dál, protože musíte. Adrenalin vám proudí žilami na plné obrátky a vy fičíte, držíte se zuby nehty řídítek, tělo napnuté, plné soustředění na každém centimetru, protože jediná chyba by se vám nemusela vyplatit. Příliš zastavovat nemá smysl, stejně to musíte sjet dolů.
Syn jel neohroženě přede mnou, i tím, že má menší a pomalejší kolo, tak to je pro něj jednodušší. Já jsem se obávala hlavně klopenek, přeci jenom zatáčet by člověk měl trochu umět. Občas jsme zastavili, a nějak neohrabaně se odstavili ze stezky, aby mohli projet ostatní. Syn samozřejmě kňoural, že zdržuju. Ale tak pořád lepší než se zabít. Navíc množství jezdců mě dost znervózňovalo, kdybych věděla, že za mnou nikdo nejede, tak asi jedu pomaleji a více si trail užiju. Sice to tady popisuji jako šílený adrenalin, ale jela jsem vlastně dost pomalu, nebo si to aspoň myslím, můj pud sebezáchovy je celkem silný. Trvalo nám půl hodiny celý fun trail sjet, je to docela fyzicky náročné, ale pokud jsem to zvládla já, tak už to zvládne úplně každý.
Bikepark byl plný a přesto byl na trailu celkem klid. Takhle vypadá dokonalá pohoda v lese.
Jedna jízda nám prozatím stačila a odpoledne si manžel půjčil moje kolo. Při sjíždění trailu na kole stejně člověk v podstatě nesedí, tak jsme usoudili, že aby si to vyzkoušel, tak mu to bude stačit, a jel zase on se synem. Na druhý den si půjčil celoodpružené kolo a zase si to sjeli se synem. Pak ovšem jel manžel sám a co myslíte? Manžel, milovník adrenalinu, bez pudu sebezáchovy a zdravého rozumu se samozřejmě někde vysekal, i když jsem ho týdny dopředu varovala a ptala se jestli už má ve svém věku rozum. Přijel s nakřáplou přilbou a celý dobitý, naštěstí se mu nic vážného nestalo. Tak snad se poučil a příště nebude přeceňovat své síly (update po půl roce: manžel dostal rozum a prý asi už na trail nepojede).
Fun trail na Kopřivné je opravdu „zábavný“, řekla bych, že až moc. Spodní nová část je plná klopenek a je celkem strmá. Předpokládám, že existují i o něco jednodušší začátečnické traily. Odnesla jsem si ale pár poznatků z naši první zkušenosti:
- Na videu to vypadá mnohem jednodušeji, buďte na to připraveni.
- Pokud umíte jakž takž ovládat kolo a nepřeceňujete své síly, sjedete to. Sjela jsem to já, tak už asi každý.
- Lepší je, když není areál narvaný k prasknutí. Že za vámi někdo jede může být znervózňující, pokud jste na trailu poprvé. Ale i když je areál plný, bikeři se rozprostřou i na jiné traily a k mému překvapení jich vlastně po trailu nejelo tolik, kolik jsem čekala.
- Nepřeceňujte své síly! Někdy opravdu stačí trochu více se vyhoupnout, blbě dopadnout a můžete se ošklivě zranit. Lítat s kolem ve vzduchu není taková sranda jak to vypadá.
- Příště radši všechny chrániče. Ideální je mít integrální přilbu, páteřák a chrániče, stát se vám může cokoli i bez vlastního přičinění.
- Určitě je dobré absolvovat nějaký kurz. Abychom si to příště více užili, plánujeme se účastnit alespoň denního nebo víkendového kurzu, ať se naučíme lépe ovládat kolo, a nezabijeme sebe ani nikoho v okolí.
V každém případě teď mám k trailu ještě větší respekt, když už jsem si to vyzkoušela, ono je to strašně zábavné a člověk si připadá jak ve videohře, až na to že není, a musí si uvědomit, že je pouhý smrtelník a stačí hloupá chyba, pád, náraz do stromu a může být na měsíce vyřazen z provozu.
Nikdy není pozdě začít dělat to, co vás baví. Tak šťastnou jízdu, ale hlavně opatrně!
