Článek
Když jsem Davida poznala, nebyl problém, že občas hrál videohry. Vždyť kdo z nás nemá nějaký koníček, který ho dokáže pohltit? Ale jak čas plynul, začala jsem si všímat, že to není jen občasná zábava. Hraní her se stalo jeho každodenní realitou. A to mě postupně začalo tížit čím dál víc.
Zatímco já jsem měla své koníčky, kamarády, práci a chvíle pro sebe, David se od všeho ostatního stále víc vzdával. Na začátku jsem to přecházela, myslela jsem si, že to je jen fáze. Ale pak jsem si uvědomila, že se všechno mění. Už ani nevím, kdy jsme naposledy spolu vyrazili někam ven nebo si jen tak užívali večer s filmem. Davidovi se zdálo, že všechno ostatní je méně důležité. Naše konverzace se točily jen kolem postele a jídla. Když přišla návštěva, zase se stáhl, seděl sám u počítače, znechucený, že mu utekla nějaká část jeho virtuálního světa. A přitom před rodinou to byl úplně jiný člověk – najednou nejlepší přítel, který se snaží být nápomocný a milý.
Tento rozpor začal narušovat náš vztah. Často jsem si vyčítala, že jsem asi příliš náročná, když mi chyběly dary pozornosti, alespoň trocha uznání nebo jakýkoli projev vděčnosti. A co hůř, když jsem se snažila o zlepšení intimního života, narazila jsem na další problémy. David měl pocit, že ho otravuju, že ho neustále vytrhávám od jeho herního světa.
A tak jsme se dostali do bodu, kdy začaly vycházet na povrch problémy, které se zpočátku zdály neviditelné. David vyjadřoval frustraci z nedostatku sexu, ale když jsem se snažila být iniciativní, opět to bylo špatně. A tak jsme se točili v kruhu, kde oba hledáme něco, co není možné najít.
Přemýšlet o tom, co dál, může být složité, ale každý krok, i ten malý, nás posune k lepší verzi sebe samých. Nejde o to být dokonalí, ale o to být v takovém vztahu, který nás podporuje a který nám dává prostor k růstu.
