Článek
Vyhrkla jsem: „No, co je?“ Byla jsem v šoku a vůbec ne příjemná. Nad mnou stála paní doktorka a ptala se: „Víte, kde jste?“ Suverénně jsem odpověděla, že ano, že jsem v Hořovicích, protože jsem přece po porodu. Ona ale řekla, že ne – že jsem v Motole.
„Cože? V jakým Motole?“
Hned nato jsem se zeptala: „Můžou sem návštěvy? Kde je Michal?“ Její odpověď mě zaskočila.
„Návštěvy sem můžou… ale on vám to udělal.“
Nechápala jsem, co se děje. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Po pravé straně jsem měla nějaký stojan, všude něco blikalo, pípalo – šílené. Měla jsem dvě hadičky, jednu v nose, kterou jsem si okamžitě vytáhla. Doktorka jen řekla, že to tedy zkusíme bez ní. Za chvíli mi řekla: „Já vám vyndám ještě tu z krku. Nebojte se, jen je to trochu nepříjemné, ona je opravdu dlouhá.“
Po vyndání mi dali tři lžičky jogurtu – a já hned řekla, že už nemůžu.
Po chvilce za mnou přišel zdravotní bratr a s úsměvem řekl: „Ahoj, jsem David a pojedeme o patro výš na JIPku, kde se o tebe budou starat. Budete tam hrát karty a povídat si.“
Ten přístup doktorů byl neuvěřitelný a jsem za něj ráda. Odvezli mě tedy o patro výš, přendali do jiné postele a já hned usnula. Postupně jsem ale začala zjišťovat, že se vůbec nedokážu pohnout. Měla jsem strašné záchvaty breku – bála jsem se, že už nikdy nebudu chodit, že ze mě bude ležák.
Na JIPce byl úžasný sanitář, který se o mě opravdu krásně staral. Protože jsem nebyla schopná se ani hnout, podával mi pití, krmil mě, měnil mi cévku. Teď zpětně mi je to trochu trapné, ale v tu chvíli je vám úplně jedno, jestli jste oblečení, jestli vás umývají chlapi – jste rádi za jakoukoliv pomoc.
Dostávala jsem kapačky na bolest, ale jak toho bylo moc, tak jsem chudákům pozvracela půlku pokoje, postel i sebe. Naštěstí si z toho nic nedělali, s úsměvem to šli uklidit. Už věděli, že po každé kapačce se mi udělá špatně, takže jsem hned dostávala nějaký roztok, aby mi nebylo na zvracení. Měla jsem zavedený centrální katetr, takže to bylo v pohodě – do jednoho vstupu kapačka, do druhého roztok, a bylo to snesitelnější.
Hodně mě uklidňovali, že chodit zase budu, jen to chce čas. Každý den jsem se dozvídala další a další věci o tom, co všechno se mi vlastně stalo. Vůbec jsem to nechápala.
Druhý den za mnou na JIP přišli dva pánové s odznakem z kriminálky. Řekli, že vyšetřují pokus o vraždu. Naštěstí byli v pohodě, ale já jsem bojovala se vším. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem to celé pochopila. A když jsem to konečně pochopila, začala jsem to v sobě pomalu otevírat.
S tímhle vám stejně nikdo nepomůže – musíte si to v hlavě srovnat sami.
Asi třetí den mě sestry chtěly vzít do koupelny, aby mi upravily oholenou hlavu. Byly tam velké nerovnosti, protože to braly narychlo. Byly na mě čtyři. Přivezly toaletní křeslo na kolečkách a chtěly mě přesunout z postele. Jenže jakmile jsem si sedla, udělalo se mi strašně zle. Bojovali jsme všichni – já brečela, že mi je špatně, a sestry mě přendávaly na křeslo. I když jsem byla lehčí, protože jsem už 12 dní nic nejedla, pořád to bylo, jako by táhly mrtvou váhu.
Nakonec mě odvezly do koupelny, opláchly a snažily se doupravit vlasy, ale moc to nešlo. Nevydržela jsem dlouho sedět, takže mě hned vezly zpět. Když jsem si znovu lehla do polohovací postele, byla to neskutečná úleva. V tu chvíli mi došlo, jak moc špatné to opravdu je. Tak strašně jsem jim chtěla pomoct, ale moje tělo mi to prostě nedovolilo.
Celé dny jsem zvonila na sestry, protože jsem potřebovala zvednout – pokaždé jsem sklouzla a zůstala skrčená v nohách, ale sama jsem se zpět vyškrábat nedokázala. Byly opravdu milé a ochotné, vždy mi pomohly.
Pořád mě také vozili na magnetickou rezonanci, protože měli strach, jestli se můj stav nezhoršuje. První převoz byl vážně psycho – vezli mě tam při vědomí a jeden pán mi řekl, ať počkám, že hned přijde. Odešel dovnitř a najednou se z rozhlasu začalo ozývat: „Zadejte kód a vstupte dál.“ Ležela jsem tam sama a bylo to fakt strašidelný. A ono se to opakovalo pořád dokola. Naštěstí jsem těch pět minut vydržela, pak si pro mě přišli a odvezli mě dovnitř. Ale to neustálé přendávání celý den, to nebylo nic, po čem bych toužila. Naštěstí výsledky dopadly dobře.
Asi pátý den na JIPce jsem se už chtěla postavit. Sanitář mi přivezl chodítko, ale ani jsem se nezvedla. Bylo mi špatně a rozbrečela jsem se, že to nejde. Okamžitě mě uklidňoval, že to chce čas, že je ještě brzo.
Po týdnu mě převezli do Hořovic (o tom zase příště), a tak jsem jako 22letá holka dostala na převoz plenu. Do té doby jsem si myslela, že to nosí jen děti a starší lidé. Nebylo to příjemné, ale ve srovnání se vším ostatním už to bylo vlastně nic.
Poslední den jsem si tam vážně užívala a byla jim vděčná za péči, kterou mi poskytli. Nikdy na to nezapomenu, ale na to místo, kde jsem ležela, bych se už nikdy vrátit nechtěla.
Autor: Karolína Gruntová
