Článek
Začalo to tím, že jsem byla krátce po porodu a zdálo se mi, že Marcela rodí ve stejný den jako já. Čekala holčičku a já dokonce dvojčata – holku a kluka. Její manžel Tomáš ji vezl do hořovické nemocnice, ale cestou zpátky domů naboural. Odvezli ho na ARO v Hořovicích, kde ho uvedli do umělého spánku, protože měl krvácení do mozku. (Je to šílený, přitom jsem tam ve skutečnosti ležela já – jenže v Motole.)
Mezitím jsme s Marcelkou obě porodily, ale já jen jedno dítě. (Ano, když jsem se pak probudila, tvrdila jsem jim, že jsem těhotná s holčičkou.) Hrozně jsem brečela kvůli Tomovi. 😭
Pak nás s Marci pustili domů a Toma mezitím probudili. Trval na tom, že chce jít taky domů. 🤣 Doktoři mu říkali, že ani nedojde ke dveřím. On si ale stál za svým, a tak mu řekli, ať se postaví. Samozřejmě že to nešlo. (Přesně jako já – taky jsem zůstala ležet, a když jsem se chtěla zvednout, vůbec to nešlo.)
Pak mi před očima proběhl celý život od dětství až do současnosti, ale strašně rychle. Samozřejmě tam byli všichni, ale co si budeme povídat – jako dítě jsem nejvíc času trávila u Marcelky s Tomem…
Bylo to zvláštní. A teď, když to píšu, se mi ten sen vlastně vůbec nelíbí. Byl tam jen krátký úsek mých dětí – viděla jsem všechny porody a pak jen ty šťastné chvíle, kdy jsme byli spolu a bylo nám dobře.
Ke konci jsem probíhala světlým tunelem – přesně jako to, co vidíme ve filmech. Taková světle žlutá až zlatá záře… A najednou jsem se ocitla venku. Byla tam tma, ale všude svítily barvy. Připadalo mi to, jako by místo domů byly LED lampy různých barev. Nejvíc tam byla červená, zelená a modrá.
Ze začátku to bylo fakt nepříjemné – byla jsem zmatená, nevěděla jsem, kde jsem, běhala jsem tam dokola a hledala nové uličky a barvy. Ale po chvíli se mi tam začalo líbit. Byla to taková vesnice, kde nebylo nic jiného – jen barvy. A nebylo to ani moc velké. Potom jsem se naštěstí, díky bohu, probudila. Přesně tohle – tu „barevnou vesnici“ – jsem viděla i po poslední magnetické rezonanci v Motole, ale to už jen na chviličku.
V tu chvíli to nepůsobilo špatně, ale teď, když to píšu, mi běhá mráz po zádech. Jestli tohle měl být konec mého života ve 22 letech… To je fakt masakr.
