Článek
Asi dva měsíce po začátku těhotenství mě vzal s jeho rodiči na výlet do hotelu v Chotovinách.Když jsme dorazili a ubytovali se, šli jsme na večeři. U stolu mě čekalo překvapení – krásný zlatý zásnubní prsten. „Vezmeš si mě?“ zeptal se. Byla jsem štěstím bez sebe a odpověděla jsem ano. Byla jsem tak šťastná, že si mě chce vzít! Celý víkend jsme odpočívali a užívali si společné chvíle.
Jakmile jsme se vrátili domů, začali jsme plánovat, jak to všechno uděláme. Protože mi bylo sedmnáct, nejprve jsme kontaktovali advokáta, který nám sepsal návrh k soudu. Asi měsíc po podání návrhu jsme k soudu dorazili. Protože jsem nebyla plnoletá, museli přijít i moji rodiče, aby dali souhlas. Soud proběhl klidně a verdikt byl jasný – svatba se schvaluje. Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života.
Jeli jsme domů a začali plánovat detaily. Stanovili jsme datum svatby, rozeslali pozvánky, vybrali si prstýnky a všechno probíhalo hladce. A pak přišel ten den. Den, na který nikdy nezapomenu. Stáli jsme vedle sebe u oltáře a oba hrdě odpověděli „ano“. Bylo to nádherné. „Jsem vdaná!“ radovala jsem se.
A bohužel… to byla největší chyba mého života. Chyba, kvůli které jsem málem o život přišla.
Autor: Karolína Gruntová
