Článek
Češi jsou národem věčných nespokojenců, nadávajících na všechny okolo, protože to jsou prý právě „ONI“, kdo mohou za všechny naše problémy. A největší zloduši sedí ve vládě, na těch Češi nenechají nit suchou. Není divu, že potom billboardy hnutí ANO, označující Petra Fialu za strůjce veškerého zdražování, jsou pro takové lidi rajskou hudbou, která dokonale souzní s jejich duší.
Ne vždy za všechno můžou „ONI“
Co takhle se zkusit jednou zastavit a alespoň na malou chviličku zapřemýšlet o tom, jestli opravdu děláme všechno správně. Jestli není něco, co bychom mohli změnit my sami. Ne nadarmo se říká, že by člověk měl vždycky jako první začít právě sám u sebe a já s tím naprosto souhlasím. Když chci, sama sebe změním hned, ale s těmi ostatními, kterým říkáme „ONI“, tak s těmi je problém. Třeba za to, že člověk nevyjde s penězi, nemůže ani Petr Fiala ani Andrej Babiš, a pokud ano, tak obvykle jen naprosto marginálně. Zásadní chyba je v drtivé většině případů v nás samotných.
Lidé se obvykle neumí podívat pravdě do očí, neumějí sami sobě jasně říci, že něco dělají špatně a vinu hází na ostatní. Lidé neumí plánovat své výdaje, neřeší je, dokud je kde brát. A to je od základu špatně. Ze školy víme, co napsala Karolina Světlá nebo co všechno obsahuje Erbenova Kytice. Ale tak základní a nezbytnou věc, jako je finanční plánování, paní učitelka ve škole nevysvětlí nikomu a dost možná i ona sama se řadí do dlouhého zástupu finanční gramotností nepolíbených Čechů.
Začít musíme s dětmi
V dospělosti, až už člověk má pocit, že všechno ví, a že nechybuje, je dost obtížné tento náhled měnit. U dětí je situace ale docela jiná. Nevím proč, ale soudě podle svého okolí, má velká spousta rodičů pocit, že se dítěti musí o všechno postarat, na všechno myslet a všechno, co dítě potřebuje tak zaplatit. Ano, samozřejmě, dětem jejich život financovat musíme, ale lze to dělat i tak, aby dítě samotné nebylo jen pozorovatel, který pobere zakoupené věci.
Když dítě od mala pochopí, že nákup je otázkou volby a plánování, vyhne se mnoha problémům s penězi
Takhle totiž život nefunguje, tak nevím, proč bychom jej takto měli dětem vykreslovat. Pokud zrovna člověk neměl velké štěstí a nenarodil se do rodiny, kde po rodičích podědí impérium, je každý nákup otázka volby. Kdykoliv si člověk něco kupuje, stojí před rozhodnutím, jestli koupit to, či ono. A nebo vůbec nic, protože přece za týden platíme hypotéku a nemůžeme utratit vše, co máme, za mikinu a bubble tea. A to je přesně to, co by se měli lidé učit už v útlém věku, hned jak se naučí počítat.
Děti by měly počítat, plánovat a myslet
Proč by dítě mělo přijít a říci si rodičům o peníze, protože jde se spolužáky do kina? Proč by rodič měl dítěti kupovat trička, mikiny, boty a platit kroužky? Samozřejmě, ve finále tyto věci zafinancujeme my, rodiče, ale tak, abychom potomka naučili něco jiného, než natáhnout ruku. Pokud alespoň rámcově rodič tuší, kolik tyto věci stojí, není nic jednoduššího, než dítěti stanovit kapesné v dostatečné výši na to, aby tyto potřeby včetně občasného kina nebo právě bubble tea ufinancovalo.
Pokud to dítě zvládne hned na poprvé, je to perfektní. A pokud ne a peníze mu dojdou, je to ta nejlepší škola pro život. Tedy pokud rodič okamžitě nepřispěchá a dítěti nepřisype hned další peníze, protože přece nemůže být švorc.
A to je právě ono. Může. Může být švorc a dokonce musí. Protože když k tomu dojde, tak hned příště budou jeho volby vypadat diametrálně jinak.
Platební karta pro dítě se nám také osvědčila. V mobilu má skvělý přehled o svých výdajích
Neříkám, že bychom dětem neměli poradit, naopak. Pokud o naše rady dítě stojí, budu mu radit do roztrhání těla. Ale tento krach, pokud tomu tak v dětském věku lze říkat, bolí daleko méně než krach v dospělosti. Je mnoho dospělých lidí, kteří s penězi zacházet neumí, a které tíživá situace žene do spárů různých úvěrových společností. A to je většinou začátek konce. Kdežto když se na mizině vlastními chybami ocitne dvanáctiletý teenager, žádné takové pohromy mu nehrozí a je velká naděje, že to pochopí a podobnému maléru se jako dospělý vyhne. Je jen na nás, jestli chceme pro své dítě all-inclusive dospívání bez starostí, a nebo jestli je chceme připravovat na skutečný život. Já zvolila druhou variantu a moje děti si ji už několik let nemohou vynachválit.
